To sílivý byl, hřejný jara dech,
jenž kdysi v den, všem radostný a drahý,
nes nový život v širé lány Čech
ze zradostnělé, stověžaté Prahy.
To svátek národa byl, kterýž světí,
probuzen z mrákoty, v níž nepřízní
zlé sudby ujařmen byl po staletí.
Již zpola mrtev probudil se z ní
jak zázrakem, ke slunci povstal ze tmy
a z hrobu k životu. V tom jarním vání
radostné Vesny, všemi svými dětmi
jsa obklopen, své slavil z mrtvýchvstání.
Nového žití krásné, slavné ráno
radostně pozdravil, pln jaré síly
a nadšení, jež věnem jemu dáno
v omládlé srdce. – Bylo třeba s pílí
a láskyplně, v zanícení mladém
vzdělávat úhor, ležící tu ladem
po dvě stě dusivých a těžkých let.
A bylo třeba dobývati zpět,
co ztraceno v ten bylo čas, kdy málem
již pohřební své písně nad ním pěli.
A bylo třeba žíti v boji stálém
na ochranu svých práv, zrak míti bdělý,
vždy znovu čelit novým nástrahám.
A bylo třeba budovati chrám
na pamět znovuvzkříšení. Své děti
zavolal k práci, výzva jeho letí
od srdce k srdcím, do vsí, měst i dědin,
v dům bohatcův i do nejnižší chaty –
a muži, ženy, starci vetchých šedin,
vše spěchá budovati stánek zlatý,
svůj vytoužený, drahý, zlatý dům.
Posvátný Říp i Blaník dumavý
radostně dává kámen k základům,
i Radhošť, Čerchov z klína Šumavy
přináší svůj, by pevně v každé době
stál Zlatý Stánek, srdcím Čechů drahý,
jejž uprostřed své Zlaté, České Prahy
svým nadšením zbudoval Národ Sobě.
Kéž věky přetrvá, co vystavěno
z mozolů jeho! Nejdražší tvé věno,
tu lásku horoucí, již národ snes ti
do základů Tvých v nejslavnější chvíli
omládlých let a z níž dál jemu prýští
zdroj nové lásky, důvěry a síly –
tu lásku jeho dál si věrně pěsti
pro slávu národa, pro jeho štěstí,
ke cti nás všech po všecky věky příští!