To byly zvony velkonoční,
co zvučelo dnes v moje sny:
„Vstaň, lidstvo, nový život počni,
a svojí vrať se do vesny!
Tvůj velký pátek trval věky,
žal schvátil tvoje nadšení;
leč jako rozvodněné řeky
kol proudí život máje vděky,
vstříc chvátej svému vzkříšení!
Ty ovšem kráčíš mezi hroby.
Však nepučí z nich žití zas?
Jak stíny noční prchnou mdloby,
v tvou zřítelnici šlehne jas!
Tož světlo síly, ducha spásy,
vzlet k výši, dobra poznání,
zem krví syta ztaje v klasy
a popel, jenž tvé stínil vlasy,
vzplá růžemi tvé na skráni!
Neb to je věčná síla dobra,
že neznaví je žádný spor,
že křídlem orlím, silou obra
se znova vzmuží v nový vzdor;
že třeba stokrát oklamáno
se svěží silou vzpruží v let,
že v každé noci věří v ráno,
na každé „ne“ že říká „ano“!
na každý trn že kouzlí květ.
A horší nechť i přijdou dnové,
ti v nový je boj otuží,
a lidstvu v hruď vždy blaha snové
jak rosa skanou do růží!
Hle, příroda se svojím jarem,
toť symbol věčný lidských cest,
ji chtěla zima zhubit zmarem,
hruď trhala jí mrazu spárem –
dnes musí plát, se smát a kvést!“
Tím zvukem včera nocí vlahou
se rozzvučela zvonů báj,
a táhla spící nade Prahou
a dále, dále v český kraj.
V ní hrálo cos, jak píseň z mládí
tak měkce a tak líbezně,
že srdce struny všecky ladí
a silné v nový boj zas pádí,
zkad musí vyjít vítězně!
Jak vítal Faust svit velkonoční
číš smrti nesa v ruce své:
Vstaň, vlasti, nový život počni,
nechť sterých běd tě zloba rve!
Ó čerpej život, čerpej sílu
a z vlastní hrudi nadšení!
Jak anděl vzlétni nad mohylu
a pevnou ruku přilož k dílu
a vstříc jdi k svému vzkříšení!