Nic bez tajemství není, co kolem tebe jest,
vždy obemžen se cítíš být tesklivostí hvězd,
před zrakem tvým dna záhad se hluše tmnějí,
flór smrti vlá v tvé touze i v tvé naději.
Tvé úsilí, tvé dílo chod ve tmy znamená,
pneš po fantomech pouze svá chabá ramena,
je larvička jen pouhá a klamná krása žen
a v modlitbě tvé k božství je posměch obsažen.
To umění tvé knižní je choré, svraštělé,
a duchovní tvé ctnosti jsou padlí andělé;
ty nechápeš v své pýše, že’s lidské matky syn,
v tvé pansofii, pravdě je plno hadích slin.
Jsi slabý herec, věru i kus tvůj chabý je,
jenž zvráceností svojí i herce zabije.
Na falešné tvé vervě nic duši neláká,
měj, chceš-li ozdravěti, jen oči diváka!
Viz proscenium skvělé, svět valný, nezměrný,
vše zalito je září jak z černé laterny.
Má světlo úhoz prudký, stín černou hloubku zas,
na akty krátkodobé je dělen věčný čas.
A v zákulisí vládne čís důmyslná dlaň,
jež vyměňuje prospekt: tu lunou hledí naň,
tu vlny vodní valí neb šechrá obilí,
v něj chýši lehce vstaví či palác ztepilý,
neb žalář, z jehož zdiva se kapek roní chlad,
jak troufal by sen vězně svou marnost vyplakat.
Smrt u opony stojí. Má práci jedinou,
ji spustit mezi živé a ty, již zahynou.
Nuž otevři jen oči. Hleď obsáhnouti děj,
na dlani otevřené své lidské srdce měj,
hleď chápat všecko citem, ne intelektem snad,
neb uzříš kusy bludné a nedůsledné hrát.
Jen prvotiny samé. A žádné reprisy,
jeť na jevišti světa to příkaz jakýsi,
neb jednou v žití herec jen roli vytvoří
a skromnější jest osud než jiní autoři.
A repertoir? Nuže: jest quasitragický,
neb tragedie cizí, věz jednou pro vždycky –
kdybys ji mohl chápat a za svou bráti kdys,
svou vahou rozdrtila by tebe jako hmyz.
Však nehleď příliš temně, můj milý příteli,
je závažným zde prvkem i život veselý,
ba komický, lze říci i při vší tragice,
víc lidí hubí vášeň a ples jak jepice.
Jsou lidé v hoři malí, či gestem velicí,
i mrtvá hlava může mít směšnou čepici...
Tak u milostných dramat, jež prudký mají spád,
lze přímo v prsou zříti šleh ohně plápolat,
a fysiolog vleklý a krajně zvídavý
mní v hlubokostech slyšet, jak mumlá pohlaví.
Toť nejčastější drama. Jsou stará jako svět
a odstínu v nich není až k Prometheu zpět;
střež srdce své, nechť hledí na vše jen z povzdálí,
zří Belkidy a Laury, zří Ledy, Ataly,
meč slasti i meč muky prs jejich proniká,
jsou hodny citu tvého i zraku básníka.
Jich srdce během kusu zlá marnost zadáví,
jsou měřítkem pro lačnost či sytost představy.
A na jevišti lásky i muži všelicí
jak tyranové velcí i truchlí novici,
všech podob i všech věků, i všechněch věr a kast,
jsou hnáni bičem vášně ze srázů nad propast
a uživše i zrady, lsti, proseb, násilí,
dýk, jedu, které tajně za ňadry nosili,
jsou na výsledku kusu již předem závislí
(co o lásce kdy psáno, jsou asi nesmysly).
Já nejsem rádcem tvojím a instruktorem snad,
ty můžeš klnout žití, aneb je milovat,
neb po všem, co jsi viděl i ssebou zažil blíž,
Smrt oponu když spouští, rád šum ten uslyšíš.