ASYL
Pod krucifixem siným, jenž zírá do cely,
se modrý jazyk lampy tmou svinut tetelí.
Je mrazivé tu šero, jež zvuk-li oživí,
jak dutý, temný byl by a vnitřně práchnivý.
Jde ode zdiva k zdivu a volá prchlý čas,
a shledav se jen s echem svých vlastních hesel as,
kdes v černém úhlu chodby svůj časný najde rov,
jak povzdech marně vzešlý a prázdný význam slov.
Zde voní vosk a plíseň a papír starých knih,
z nichž utěšen duch nebyl ni omilostněn z nich
a nezlekaný hrůzou z dna černých zřecích věd,
z nichž umrtvení pouze svých smyslností čet’.
Je svaté zdání míru věc smysly vylhaná,
ač růženec jen šustí a černá sutana;
stav smysly vybájený, stav klamný, nejistý,
neb dusná bouře zraje, hřmí v prsou trapisty,
blesk zelený, hle, křeše po černém nebi již...
I ten, kdo ukřižován, dnes opouští svůj kříž.
53