Takový krutý, tvrdý kraj. Větry tu tence fičí,
na každém kopci vdechuješ éthery stále řidčí.
Žravý ti denně, břitký vzduch do prsou v chůzi bodá,
z rozsedlin jak by vytryskla ledová skalní voda.
Jako by tvoje myšlenky načechral vítr živý,
vyčistil dálky duchovní, hloubky a perspektivy;
jak bys byl schopen rukama dosáhnout téměř nebe,
jako by věčnost svíjela závoj svůj kolem sebe.
Brzký tu soumrak nadchází. Zmožení světla stínem,
amethyst slunce zhasíná vysoko nad Levínem,
prázdnotou polí rozsévá nesmírně plaché svity,
tak jako den i večer zde bez jakés intensity.
Noc když se potom oněmlá nad tímto krajem sklene,
mihnou se hvězdné křišťály v skupenství ustavené,
půlměsíc hříšné vábnosti efébsky křehce vpluje,
jako kdo touže po mnohém, ničeho nemiluje.
Pak už ten ztichlý horský kraj není tak zevně krutý,
příkrosti tvarů vyniklé mlhou jsou obdechnuty,
barvy i formy syrové ve třpytné lázni tají,
měníš se v nocích záludně, divný můj rodný kraji!
Zdá se teď, že se na polích stříbrná žatva kmitá,
na místě zrní jiskry jsou v chudobných klasech žita,
skleněné zdá se ovoce tížiti stromy štěpné,
cesta se do hor jako most duhový k nebi vzepne.
Voda se v hybném potoce sinavě, mlčky čeří,
jako by rozpuk bílý květ na každém černém keři.
Světelná, čistá, plachá pýř zasýpá stráně, doly
jakousi ze slz kosmických vyvátou čirou solí.
Všecko je plaše stříbřité. Smrkové lesy, mýtě,
tesknota chvějná, nesvětská za srdce uchopí tě.
Nechápeš, že by tento kraj mohl mít tvářnost dvojí:
jednu, jež tupě zraňuje, jinou, jež rány hojí.
Do srdce fluid chladnoucí neznámo odkud vlíná,
stává se sladkou mysticky končina nehostinná.
Bolesti kopí ztupne dřív, nežli ti boky zbodá,
na místo horké krve žil vlhčí je chladná voda.
Kde je tvá vášeň? Leží sníh lehounký, modrý na ní,
tak jako Perchta sen tvůj jest, mátožná, bledá paní.