SARAIL
Kol moře modř svou temnou a zásvit promění
v lom světel uzavřený ve drahém kameni,
jejž zvali hydrophanem, kdož půvab nestálý
a světly podmíněný v hře jeho poznali.
A sarail v tomto moři jak bílý teskný div
svou krásu perlovitou jen vzdušně obraziv,
své boky nahé, křehké tu k lázni hotoví
ve vodě přehluboké se mnoha ostrovy,
jak touha by to sama, se v loktech moře chvíc,
na čele nesla bledý a třpytný půlměsíc.
I stromy jeho zahrad, jež jaro košatí,
do hloubky mořské zřely, ne bez vší závrati,
neb vějířům jich větví jest oporou jen chlad,
jenž nemůže ni sebe před bázní uchovat.
A z oken sarailových od modrých lamp a váz
tak přepodivný zásvit se mihotal a třás,
jak ve fluidu lehkém, jejž roní povrch těltěl,
by význam barev skrytý to pouze uletěl.
A bylo jaro pozdní, mák otrávený kvet’,
jaks pro těžký hřích smyslů, ne pouze pro pohled,
jaks pro těžký hřích smyslů, jenž spáchán ve spánku,
83
krev vytéká-li z rány na sněžném beránku.
Kvet prostě sesam bílý, by dlouze vadnul pak,
kvet perský šeřík hojně pro nenasytný zrak,
tak hojně, že se zdálo, jak přímo šumí již,
a jak ty, vdechnuv z něho, snu smrti upíjíš.
Pak růže kvetly také. Však žádným z lidských úst
ta slova dána nejsou, jichž nejútlejší růst
ke gracii a vůni jich poblíže by stál,
a vysloviv své všecko, nic dlužen nezůstal.
A pak tu ještě kvetla směs divná jakási,
jež nevtírá se zrakům, jsouc zevně bez krásy,
však naplňuje večer, když hýří hvězdami,
ne vůní, spíše citem, jenž nám byl neznámý.
To byla toho domu mdlá, dusná zahrada,
kam luna, stopy tajíc, své stříbro ukládá,
kde z křovin, jejichž hloubka se hluchem zalyká,
jak roztok žalu zhořklý zpěv plynul slavíka,
a fontán jak by chladný ve sklenné hoře vznik,
jsa v krystal proměněný, či zatajený vzlyk,
tak útle, tiše zvonil,zvonil jak o číš přetenkou,
ne rukou zavadil bys, leč pouze myšlenkou;
a vodou jeho čirou jak v závoj oděny
jsou ryby zlatých ploutví a modré murény,
i mušle, jejichž nitro krev barví tajeně,
84
i plavuně, jež hrají ve škálách zeleně.
Cest písek, jejž tu slunce svým třpytem odějeoděje,
se zdá být stvořen pouze pro hebké kročeje,
jež tudy přejdou tajně ve zlatém střevíci,
snů započatých svižnost a hebkost mající!
A hudba přepodivná ze fléten, cymbálků
v hlas promění se lidský a zjihlý na dálku,
chví zjitřeně se příliš, jak rozťatý by sval
cév spletí obnažených se prudce zachvíval.
A loutna dutých prsou jak touha vyžitá
se na rozhraní slasti a trýzně ocitá;
tlak sordiny, jenž lehá na strunník z perletiperleti,
dá trýzeň její snésti a slasti želeti.
Šum moře k bití louten je temnou základnou,
do níž se tichem nočním svým hlasem propadnou.
Je v jizbě odalisek šer dýmem zjemnělý,
jak oči v tajnost vidin by hledět nesměly,
dým nargilehu sivý i vání oleje,
jak šerbetu když vůně se těžká rozleje
a jizbou se pak pojí v tah étherických vln,
tak vzácným zde je život, jsa tajných smyslů pln.
A Čerkeska tu krásná, jež žhoucné tělo má,
jež propaluje rány do srdce očima,
a nahotou svou bílou ze přítmí vyniká,
85
verš Nisamiho sílíc, verš smělce básníka,
stesk s lascivností pojí a krásu se žaly,
jež na dně smyslnosti jí tkvěti zůstaly.
Jak noc jsou vlasy její, jež v černé rozlivy
se rozkřídlena snáší jak upír vášnivý,
jsou těžké vlasy její, stan hříchu vějící,
jenž v touhu mužskou šumí a voní skořicí.
Rty její vlhké, kypré, jak čerstvé zranění,
pod mečem džagatajským jež náhle zrumění,
smrt samotnu by vlíbat rtům jiným uměly
a přesytit svou mocí sen plachý, nesmělý.
Je úsměv její letmý jak sladká zrada, lest,
až k šílenostem smyslů jím člověk veden jest,
a její sladká ňadra, to lůžko nevinné,
kde smutná hlava muže mdle, těžce spočine,
jak na polštáři mdloby když skráně složeny,
sen sníce polomrtvý, však smírně blažený.
Na pažích jejích silných had spony, jehož třpyt
jak objetí by jejich měl tajně otrávit,
zde ve měsíčné září, jež v stříbře mihotámihotá,
sen hluboký tu přede o vichru života,
jenž ve člověku bouří, rve sypký hrudi val,
jak srdce, kteréž chví se, by vzpurně dobýval.
Sen hluboký si přede, sen lásek veliký,
86
jenž vykupuje světce tak jako hříšníky.
A sarail všecek bílý, jejž moře zrcadlí,
dá snům, by byly sněny i aby uvadly.
87