Své šperky vrh’ jsem do hlubiny vodní,
mé pergameny ohně vzala saň
a ženy pláč, když utíkal jsem od ní,
mne předstihoval v tajnosnubnou tmáň.
Z všech statků svých jen jedno zrno sadu
a ze všech dnů svých jednu vzpomínku
jsem s sebou vzal a s modlitbou je kladu
v zem úrodnou stem žvavých pramínků.
Až omší dřeva poustevničky mojí
(dej, bože, mechům tíhu kamene!),
strom ze zrna jak silák už tu stojí,
by stínil moje pudy plamené.
A vzpomínka juž setlí do té míry,
že nádech duše ztěžka rozezná,
jakoby zbyla na praporu víry
jen silhouetta bledě líbezná.
Chci představit své papoušky a ovce,
laň cudně bílou, která zlomila
Huberty svaté, krásnohlasé lovce,
má sladká zář a moje posila!
Můj papoušek je z ohníčků a zlata,
jak na milenku usmívám se naň,
své zbujnosti řve v horlení má svatá,
když skládám Pánu pokory své daň.
A plaší ovce z temných polosnění:
mé ovce totiž bez přestávky sní,
tak jako lidé hlukem unavení,
smutnými slovy mdlí, až nemocní.
Pak ave vzlykne... Ovce žerou z jeslí,
hmyz hledá papouš ve svém šarlatu.
Pax vobiscum! Mé modlitby se vznesly,
co zemřelo, to nemá návratu!
Já zraním zemi, přijmu její klásky
a trhám skály, bych se přehlušil,
však ve hlubinách plno ještě lásky,
tak hluboko, že nikdo netušil.
Bych zapomněl ji, vody brodím chladné,
mou nahou kůži tráví písku břeh,
však vězeň chví se za noci i za dne,
jak jemný úd když utkví v osidlech.
Za ňadry nosím žhavobílé uhly,
po těle tančí kankán provazy,
až slzy krve vyšly ven a ztuhly.
Ježíši, skryj mne! Vášeň přichází!!
Smiluj se, smiluj! V zakuklení jaká
je možno ještě sebe ukrýti?
...Tak míjí den, taj v habřinách se smráká,
daleko v kraji hvězdy zasvítí.
Jak tento zde, tak míjí všichni dnové,
má kozlí prsa prohnul časů běh,
ve slujích hlavy umírají lvové,
na shnilých obrech usmívá se mech.
Mech usmívá se, shnilý obr dřímá
a nemá sílu. Tělo topoří,
juž smoly plynou rtoma zemdlenýma,
slavnosti ptactev dávno nehoří.
Jak tento zde, tak dřímá obrů mnoho,
jich shnilou korou průkopníci jdou,
týl nelze vzepnout, nelze zařvat „oho!“
jen rty se chví a slova nelinou.
Jak tyto zde, tak moje rty se chvějí,
mé vetché maso touto korou jest,
vlas usmívá se bílý v beznaději...
Zas míjí dny... zas v kraji plápol hvězd...
Je slavné jitro. Papouš jasně zpívá
krvavou píseň pralesů,
laň křížem zlatým v prostřed čela kývá,
v dál bledou hledí ovce bez hlesu.
Hádanku smutnou ve kruh moře stele,
dřív zhyne vše, než kdo ji uhodne,
chlad klesá strašný s trůnu Spasitele,
rozsáhlé budě chvíle rozhodné.
Zář na zemi a ticho na nebesích...
Jen předtuchy a nikde slovíčka,
měňaví ptáci poletují v lesích,
pro nové zpěvy strouce vajíčka.
Toť věčný vzrůst... A konstelace víří,
mech usmívá se, obři hynou dnes...
Z hasnoucích prsou vzletí netopýři,
z ran kadidlo a zaburácí les....