Den soudný přišel se vší konsekvencí,
s efektem častých, sirných výbuchů,
jimž v zápětí vždy cherubíni tencí
své methodické vzkřikli „ichuchu!“
I drobily se Athény a Jorky
jak na silnicích štěrku hromádky,
jsou zaplaveny selanky i dvorky,
lid bodrý, hloupý až, se všemi hovádky.
Mor zdávil města, jejich skvělé snahy
a věčné války moudrých krinolin
i vyšetřeno jednosvorně záhy,
že „toto všecko“ činí Hospodin.
Tu bohatci se se své záře shýbli
v servilně nízké křivce pokorné
a mameluci užívali bibli
na mediciny lžíce odporné.
A panny v oběť odbarvily vlasy
a rety své... Vše málo pomáhá!
Juž zbylým davem nesmělé jdou hlasy,
že Belzebub je čistší povaha.
Však konečně i zbytky zašly strachem...
A jenom moře, plné ještě hněvu
a jenom moře v stálém hluku plachém
zdusilo všecko ve svém černém zpěvu.
Den soudný byl pak se vší konsekvencí,
s efektem častých sirných výbuchů,
jimž v zápětí vždy cherubíni tencí
své methodické vzkřikli „ichuchu!“
Typické nebe, známé od počátku...
Stylové, vkusné světel výzdobou,
kde blaženci dlí v neutrálném chládku,
nemocní téměř bílou cností svou.
Kde David exkrál, rovněž všude známý
a znovu krásná Maří z Magdaly,
a nad vše Petrus, který cítí s námi,
však proto si tok stáří nezkalí.
Pak myslím ty, již slouží ku okrase:
to příslušníky ceremonních gard
a dál a dál... A vším tím vonět zdá se
odrůdy dobré patchouli a nard.
To uvnitř bran... Však co že bylo zevně?
Lid vzkříšený tu čekal ortel svůj,
své srdce v rukou nesl každý zjevně
a zbabělejší pěli „ulituj!“
Nadšenci shaslí hladí srdce vlažné,
z nějž plamínek už zpívat umlká,
i děti strachem nemotorně vážné
jak panenská je nesou jablka.
A mnichů srdce dme se vodnatelně,
své srdce krásky klůckem citů trou
a filantrop své vznáší divadelně
v rostoucím šumu venku před branou.
Vzruch spůsoben, když básník vlek’ se tudy
na zbytečná svá paskvil létadla,
své srdce zdvihal, obligátně chudý,
jež bylo smutná trofej uvadlá.
Neb stružky krve hrkočkem z ní spěly
jak tmavorudá pásma bavlny
a kol ní nějak divně rozechvělý
se šířil nimbus dosti chatrný.
I ten zjev ale sevšedněl a zapad’
a vlastní práci počly obavy,
milenci naivní počínali plakat
pro malé hříchy svého pohlaví.
Groteskní mušle zatroubily traráá –
(zde čekal každý signál jiných plic!)
Jen utrpěla tradice tím stará
o osudné troubě, jinak ovšem nic.
Vzdor pracné snaze bezpečnostní správy
jen po partiích naplňovat síň,
přec jedni druhým rozbíjeli hlavy...
Bůh usmíval se. Co moh’ činit míň?