PANOPTIKUM.
Mé panoptikum, pánové a paní,
je tajemného reflex záhrobí,
kdo leží zde, vzdor strašlivému spaní
jsou důležité vesměs osoby.
Takž, prosím, první, jako strážce dveří,
co nejbolestněj známý kanibal:
má dásně z vosku, z moudrých slepic peří,
kdo by se z nás té kreatury bál?
Dál v dobré póse tetovaná panna,
hle, veličenstev různých obrazy;
vyber si každý svého zeměpána!
Kdo na ni sáhne... (vosk mi pokazí!)
Signora jedna, slavík liboústý,
kočička heren, hrdlo v rozletu,
jež, jde-li péro, pohybuje ústy
a prsy zvedá s vervou athletů.
31
Mně nectno činit myší laskominy,
jen připomínám, že tu ještě je
i Napoleon, ztuhlé pantominy,
vyhublý z Elby bděním naděje;
a galerie chmurných nihilistů,
pak separátní, žalný kabinet
se zjevným signem „maštal pro očistu“,
přístupný, štěpům nad osmnáct let.
A mnoho víc... A peruť neslýchaná
nade vším trne v těžkém mlčení...
Nuž kanibal, a tetovaná pana!
A Bonapart! Bim!! První zvonění!!!
32