JEDY A LÉKY.
VERŠE NAVEČERNÍ.
TITULNÍ KRESBA JANA PREISLERA.
TISKEM A NÁKLADEM Dr. ED. GRÉGRA V PRAZE MCMI.
[3]
KRÁL.
Historická fantasie.
Za teskných poměrů a v teskných okolnostech,
když dvůr se jitřil, pikle hryzly zemi,
lid hromobil na náměstích a mostech,
ohavným zpěvem tupě diadémy;
i sochy v průčelích když nabývaly vzmachu,
huk rozechvíval okna barevná,
v skořápce lůžka, v roditelském strachu,
čekala bolest krásná carevna.
A zatím dlažbou vojska táhla kolem,
třepaly parnem bludné signály,
nad domy vzlétše, shasínaly bolem
a nové, na svět jdouce, plakaly.
A zatím vzhůru z museí a cirků
poslední jiskry plyval hněvu dým,
vysoko k nebi, všechen odkaz včírku.
Tu noc se zdálo nebe bezmocným!
A zatím luza v trhu kradla šperky,
prelátů komže, vína apothék,
5
prznila hladké patricijské dcerky,
rostla a pijíc, tiskla žaludek.
V těch poměrech vstal ze žhavého lůžka,
kde čekalo se naplnění chvil
a hlídala už stoletá jen služka,
pláč hebounký... a král se narodil...
...By nescházely fanfáry ni tuše,
kdos právě břevnem zpáčil portály,
z třeštivých davů nejkrásnější duše
průlomem tímto jemu bekaly.
...Ó tyto zvuky, drahocenné dítě,
do vosku duše první křivý vryp
chodbičkou žití věrně zprovodí tě
v ohlase věčném, vyjíce vždy líp.
***
Přeběhly bouře... Vyslancové klidu
hold u kolébky kladli povinný,
zas peníz blaha blyštěl v dlani lidu,
chvat ukracoval dělné hodiny.
Zas supěl jícen žroucích pekla hutí,
zámořské kvetly vonné obchody,
milenci snili pevně obejmutí,
selanky vroucné plály u vody...
Rosť malý král, čas klenul jeho čelo,
bled chloroticky, malounko jsa zdráv;
zda význam jaký nemělo, či mělo,
že hračkou byl mu harlekýn a páv,
duchovní radou kněz regule tvrdé,
fatální bázeň boha nezmorná,
zevnějšku cílem obraz máti hrdé
a centrem touhy smilná komorná,
netřeba slabým rozhodovat lidem:
jsou cesty tajné, po nichž duše dá se,
nevíme zdání, kudy na ně přijdem,
nevíme zdání, v jakém dojdem čase.
Rost malý král a astronomům říše
hloubati dáno v jeho osudu...
6
„Neronem zmaru“!,zmaru!“ ‚Hanibalem spíše!’
Řek: vím jen to, že králem nebudu!!
A plakal tehdáž... Neznal k vůli čemu,
štkal celým nitrem... zase přišel čas,
přestali shýbat něhu svoji k němu,
přestali laskat... (Nemiluje nás!)
Kord počal nosit, na rtu závoj chmýří,
odložil všecko zření minulé,
sil náhlých nabyl pronést slova štíří
k mnichovi svému tvrdé regule.
Sil nabyl říci: „Urozená máti,
náš pýchy plášť je příliš obnošen,
chci hutníky též, drsné knechty znáti,
sil nabyl říci: chci též tělo žen!!“
Ó, co tu bylo slzení a mdloby!
Scén mnoholi a kolik výjevů!
„Dejte mi právo, proraziti hroby!
zalknu se takto ve svém oděvu!“
Vytrh’ se vzpřímen, navlék’ městské šaty,
zbrunátněl trochu slasti tušením,
když proklouz’ hladce sídelními vraty;
pes kosmatý táh’ pozdaleku s ním.
***
Trh prošel rybný, bledna pachem sole,
jsa dehtem špiněn, smýkán sem a tam,
jak herec zbylý v konci smutné role
řek’ mezi zuby: „Jdu dát srdce vám!“
Tu jedni smáli se a jiní broukli „blázne!“
...Byl dehtem špiněn, smýkán tam i sem,
měl vláhu v očích, srdce náhle prázdné,
jen mocná lítost zvedala se v něm.
„Ty blázne!“ – broukli – zrůdo„zrůdo nezdařená,
zda nevíš střídměj ubít’ drahý den?“
Trh všecek čpěl i dálná mořská pěna
a šupin rybích duhovatý hlen...
– – – – – – – – – – – – – – – – – – – –
7
Nu, šel zas dál... Jak Hefaistové tmaví
mečíři zřeli z hloubi dílen svých;
ač hluk mu bouřil tupou bolest hlavy,
stavil se skromně s mravem pocestných.
„Bratři“ – jim řekl – „obři práce svaté!
Můj žehnej pláč vám černé mozoly!“
...Měch dohučel, kdos přetrh’ ticho klaté:
hé, práci hledáš? Dary? Koholi?
„Ne práci, dar! Jen lásku pravých duší,
kus jejich vášně, stouplé ze břehu!“
Byl umlčen, smích proklál jeho uši,
zas kola vrhla páky do běhu...
Do chladna vyšel... Zda i žena zklame?
Poslední urve květ mých jabloní?
Poslední jasmín hrubým kyjem zláme?
Čím jaro duše potom zavoní?
...Jat ze zadu byl kýmsi na rameni:
ryzatý kuplíř chabé ruce mnul...
„Hledáte ženy? Dražších rájů není!
Dost odměny mi, že jsem uhádnul!
Dům báchorný spí v pivoňkovém sadu,
kaštany zříte hnízdo zšeřelé,
po špičkách jíti na srdce vám kladu,
ať nevzbudí se jeho andělé!“
...Šel, přemítaje temné tyto řeči.
(andělé – – hnízdo – – půjde tedy k nim!)
Pes kosmatý snad větřil nebezpečí,
pes kosmatý táh’ pozdaleku s ním.
V park pivoňkový příval proudil sladký,
kytary zalklé putoval v něm tón,
v kobercích nyly chlípné Asiatky,
zval ňader těžký, blahoplodný zvon.
Než jedna vstala z nich a otevřela ústa,
jak temné růže zkrvácený list,
juž závrať vrhla králevice pustá
do blažených a proklínaných míst.
– – – – – – – – – – – – – – – – – – –
Pohádko! Blaho! Trofej srdce svého,
8
zbodanou krutě vrhám ve tvůj klín!
Ledovce vzpjatý štěstí pozemského,
dostoupil tebe slepé hroudy syn.
V židovky pažích usnul jako děti,
sen bílé řízy slavný chystal vjezd,
vše chrámy mysle počly vyzváněti,
na nebi mřely myriady hvězd!...
***
Měl úsvit být – měl Lazar z hrobu vstáti,
studenou rukou po srdci si sáh’:
„Ó vše je pryč, kdo srdce mé mi vrátí?!“
a ruka po něm pátrá v polosnách...
I vstoupil kuplíř... „Měšec váš je dutý,
lučte se pane, s bohem na cestu!“
„A srdce mé?“ král vzlykne zaleknutý...
„Čert pobral vaši cudnou nevěstu!“
– – – – – – – – – – – – – – – – – – – –
Tma byla v hlavě, dusno, marno vůkol,
jak potácel se slabý ze dveří.
„Juž naplněn je“ – šeptal – „všechen úkol,
den života se zvolna sešeří!“
Psa políbil a kam ho nesly nohy,
šel v očích mázdru jako somnambul,
blábolil ke psu: „neznal’s moje bohy,
pud ohavnější v tobě by se hnul.
Nebyl bys hlídal, nebyl na mne čekal,
nebyl bys věrné oči napínal!“
Hlas nějak sláb’ mu, v struhách slz se smekal,
sil klokot živý nějak shasínal...
„Nebyl bys, nebyl...“ Blížili se k řece,
když chladné páry vystoupily z ní;
ohromná řeka ubíhajíc, vece:
ach, nejsi prvý, ani poslední!
Zas psa políbil: „Dones, bratře drahý,
ve zlatý palác tajůplnou zvěst,
pohřební výkřik zanes v jejich prahy,
testament hlubin... Dokonáno jest...“
9
EVA.
(Stín metafysický.)
Ta zvláštní žena z alabastru, nahá,
lilie kdys a studená zas zmije,
klidnější v hříších nad šedého vraha,
jak vedla štětce mistrům z Florencie;
mé navštívila kdysi jemné snění
a řekla, rdíc se jako úkaz jitra:
„Když byli dnové moji naplněni,
jsem vzešla z hlíny, dcera hada chytrá.
Král pustin – člověk – prudké zvíře v mnohém,
jejž kolem štvala dobrá síla tajná,
neb v rozmluvách žil s fatálním svým bohem,
ten vešel ke mně. Já zrodila Kaina.
Byl bohorovný, zrozenec můj prvý,
sopečný, krásný stromovitým tělem,
rty jeho kruté černaly se krví
a v pláči houštin páral břicha šelem.
A opět Abel... Tichomluvný, slabý,
když v dobách něhy objímal mne: matko!
tak jako struna lyry vydechla by,
jej laskat bylo žalno mi a sladko.
***
10
Byl zdárný rok, kdy berani a lamy
přetěžká rouna darovali nám,
pán polousmířen hospodařil s námi,
klas netušený vyhnal nížinám.
Tur z planin zajat, dýmem plně chřípě,
dojnice naše březí učinil,
a v děrách skal a v starodávné lípě
med brunátný roj vosů ustranil.
I ryby krotce vyplývaly z řeky,
ať u břehu je čekal ubít kyj,
a stromy věčné, vonné jako léky,
své dary váhly k zemi lidské: pij!
Tu šly mé děti oběť blahořeči
v posvátné spálit říčné údolí,
kde plachý mír a mladé cedry klečí,
by nezašly sem stopy bůvolí.
Bral oheň hravě Abelovy dary,
byť vedrem skleslé věnce pohankypohanky,
a v šero zvonil slavný úval starý,
dým v klenbu hnal své zbožné beránky.
Však temná byla oběť Kaina nebi:
dobytče mírné nahou rukou sklál,
až ohlas pustý vyšel jeho lebí
a krve sliz se zhoubně z tlamy dral.
***
Juž soumrak přešel kol našeho srubu,
juž řvání v dálce, vyšel zvěře král,
juž sovy vzkřikly „óhy“ v chodbách dubů,
tma mořem vtekla v šíř a v dál a v dál..,dál...
Já stiskla dech a zbystřila jsem hlavu;
to praháj vzbouzel hromy zakleté,
magické bludy pletly se to v davu,
to praskal keř, jenž záhy vykvete.
To praskal keř... To průlinkami dveří
pláč jehňat nemoh’ nalézt východu,
ach, šelest listí jako zlaté peří
to z černých korun klesal na vodu.
11
...To nebyl šelest, jenž se vplížil ke mně,
i v spánku jehňat svatý pokoj plál,
však zpráva staré, červůplné země,
že v její stéblech Abel umíral.
Byl ráj už ztracen, u bran silhouettou
čněl vojevůdce Michal Serafín,
strom pokušení hlavou dávnoletou
v dnech emigrace sladký dal nám stín.
A moje láska, lůno moje živé
v tom stínu daly nové životy,
mdlé pastoušky a lovce polodivé,
jež budí tigry ze lstné dřímoty.
A dcery oblé jako vodní vlny
svým synům chtivým dalo za ženy
a houště byly jejich styků plny,
koloběh krve hořel blažený.
I vzrostla v slunci krásná pacholata,
juž obtěžkány dcery dceří mých
a stále mešká moje chvíle svatá,
jež skloní ve tmy smutný hlavy sníh.
***
Sluj hrůzná byla blízko našich ohrad,
zvěř přestárlá tam zvykla najít hrob,
kam bledý úsměv nemohl se prodrat,
by heroldem byl bílých slunných dob.
Dne tropického klesla jednou sláva
a slavík jal se mrtvé „ave“ štkát,
mír ohromný, jenž hloubím balsám dává,
jak nebes koráb zůstal tiše stát.
Já hleděla jsem s něhou stáří vlastní
sklem resignace dlouho do šera,
kam padli dálkou staří orli krásní
do žalůplných klínů večera.
A došla k sluji, ulekána stony,
jež umíraly v její hlubináchhlubinách,
a jejíž strž a vlhké mátoh tróny
tím hořkým nářkem pohnuly se v snách.
12
Půl zvířete a půl jen mého syna
Kain srstí černý v oné sluji mřel,
dech sžírala mu pramatička hlína
a tepen horkost kruhy hadích těl.
Děl s rykem dutým: „Hle, matko, tvá pýcha
se lůžkem stala mokrých slepýšů,
znamení boží věčným trnem píchá!
Pryč ode mne, já lehčej dodýšu!!dodýšu!!“
Jak puknou zvony při požárech věží,
hrom skácí strmý, nedosáhlý hrad,
tak srdce zmlká, břevnem v prsou leží...
Klid smrtelný – – ni ozev odnikad...
– – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – –
Já zemřela v témž vzlyku se svým synem,
plaz safírový v našem blízku spal;
juž venku soumrak šílel v světle siném,
juž řvání v dálce – – vyšel zvěře král...
13
PRALES.
Je plno tragiky kol, plno trůnní pýchy,
ve hroby věčné němý jícen zve,
stanásob možno smilné cítit hříchy,
stanásob vzrůstat v kajicnosti své.
Tmy vlají tu, jsou také v nitru šera,
as na dně všeho Pán se mihotá,
svědomí šeptá strofy desatera
v hruď ztraceného dávno života.
Jsou obavy, že duše duši potká,
zemřelou duši v marném bezcestí,
hluš ticho roní jako perlorodka,
rty vzněcují se němou bolestí.
A tedy jdeš... Kdes v rašelinách mluví
stem černých očí duté podsvětí,
jde vzdálenostmi žalování žluvy...
Ty zapláčeš, jsa roven dítěti.
***
14
A prales volá, nemožno se klamat,
to prales volá „ahó“ hluboce,
tlí v temnu dějství mlčenlivých dramat
a časem kane shnilé ovoce.
Ucítíš časem,časem jako nikdy dosud
své srdce žalné samotou se chvít
a časem šust... to dopřeje ti osud,
že krásné zvíře kolem půjde pít.
Ty utaj dech i zapři: já se bojím!
a kníže přejde v apatii dál,
mráz ustrnulý zahrá srdcem tvojím,
v tvůj nahý život, jenž se obával.
A jenom tráva,tráva než se zase srovná,
než křoví vzdychne cosi pro sebe,
pak hladina zas mdlá a vodorovná
v tvém srdci hledí smutně do nebe...
***
Kříž udělej mi na čelo a ústa,
to záludy a chumle překoná;
je téměř noc a šílení mé vzrůstá,
dme malátně se spánku opona.
Tak v čelo kříž jsem vroucně prosil včera,
neb vzpomněl jsem na všecky harpyje,
než vak jsem vzal a vyšel do večera...
Však nadarmo, vše spalo!... Adieu!
A nyní bloudím, nemám tvého kříže,
jda za svým echem, slábnu unyle,
klam na mé oči šerá pásma víže
a hlavou srážím ticha střechýle.
15
A nyní bloudím, jsem tu rodák cizí,
na cizí padnu polomrtev zem
a všecky bledé fantasie zmizí...
(Bez tvého kříže, s tvojím obrazem!)
***
Juž láva noci připlovala ke mně
i cítím její uhrančivý proud,
jsou spojenci mi skorpioni země,
zda duše tíž mi mohou odejmout?
Hluboko v dáli šelma někde zívá,
předtucha krve klíčí z temnoty,
stín kladouc rudý v usmívání tklivá,
v nic netušící, sladké životy.
Kol stromy tuším, nemohu k nim vstáti,
jen slyším tyto smutné hlaholy:
„Zbloudil a zbloudil, víc se nenavrátí,
spějte ho hledat všichni kamkoli!“
Mí spojenci jsou plžové a hadi,
pln mdloby tížím černou lesů zem. –
Mí spojenci... ó my se máme rádi!...
(Bez tvého kříže s tvojím obrazem!)
***
A tak jsem zesnul..... Prales je mým vrahem,
kus hlíny smutné vešlo do mých úst
a tak jsem zesnul v osamění drahém,
kol bledule se osmělily vzrůst.
A když se vzbudil prales ze své tíže,tíže
(i prales tedy svoje jitra má!?)má!?),
se pluky opic svezly ke mně blíže,
mne probouzely svýma rukama;
16
mně šťávu malin daly, řkouce: bratře!
ač ret můj chladný víc ji nepřijal,
já sklenným okem na hru jejich patře,
vším tělem mrtvým jsem jim děkoval.
A potom ptáci, motýli a šídla
se sklonem hebkým přišli k mojim rtům...
Tu teprv duše rozepnula křídla
a pralesem se brala k nebesům..nebesům...
17
MARIONETTY.
Do časů žiraf vycpaných, do časů soukenných hadů,
rozuměj, krásné publikum, do těch dob dějství kladu.
Do časů přadlen vznešených, skleněných střech a hájů,
za cizích, prchlých poměrů svou komédii hraju.
...Ugolín, síla veliká, je drahým rekem mojím,
s nímž, hledě k zemským vrchnostem, se často hráti bojím,
neboť, ač gesta sporého, je inspirován řízně,
a nezná v toulce šlechetné ni hladuhladu, ani žízně.
Já jsem naň hrd a to je vše, proč nejprv o něm říkám,
proč míjím přednost galantní k svým jemným Angelikám.
Ach, Angelika! Všechen vzmach dal řezbář ve vzrůst těla
a malíř... O svých přednostech jakoby nevěděla!
S ní, řeholnicí, zhusta hrám, jak vhroužena je v nebi,
i časem její všestrannost se k lásce upotřebí.
A potom v dlouhém pořadí sbor loupežníků přijde,
již v slabé chvíli vyhlíží,vyhlíží jak obyčejní lidé.
A teprv pak, když na lesy se svaté ticho složí,
jdou s podloudnými signály mně snášet uzle zboží.
A po všech čert a sedláček: jsou oba z tvrdých polen,
však čert má jisté afekce a líp je v barvě volen.
Za to má sedlák v ruce hůl pro argumenty slova
18
a klátí se mu sem a tam vždy dýmka bramborová.
Však, rcete, jaký ensemble, vše mlčí jako ryby
a žádné vroucné animo! Nám dosud Kašpar chybí!!
***
Ve chvíli počne soirée a v polepení novém
zas budem dusit jeviště svým nezrozeným slovem.
A nové čáko, delší chvost a plíšky kolem nohy,
ďas čerstvou massáž z fosforu a srdnatější rohy.
A na příkřejší vzezření se Aga opět zbarví,
mé Bibi nové předprsí a zbojcům hustší larvy.
Dnes konečně snad starý král ku sňatku dcery svolí,
jeť nově zřízen snoubenec a nazván z Espaňoly.
l já, ač zvrhlý Kašpárek, jsem dojat osvětlením,
tu neklid svíček počítám, tu barvu očí měním.
A vím, co řeknu, z kufříku až milenka se vrátí:
Má Bibi s novým předprsírn, chci pro vás umírati...
Já k tomu cíli vyprosil jsem dnešní knírek malý,
neb kdybych vyšel holovous, jak všichni by se smáli!
Však ležím tich, jen rozjímám, jak kolovrátek kvílí
a kroky těch, již soirée by rádi navštívili...
***
Jsem ubit tak, jak může být jen zbito dřevko hubené!
Já byl jsem bit, a pro ni bit! Ó Bibi, zda si vzpomene?
Já tušil, že to nastane, až za kulisy vkročíme,
plál nezvykle můj košenil a kobaltové oči mé.
...dyžkdyž zulíbán jsem od ní šel při pláči hlubin slavíčka,
tu byl jsem svalen obuškem, až vypadla mně nožička.
Ač plakal jsem, přec nikde nic... Noc černala se zaleklá
a z toalety zkažené div živá krev že netekla...
Až za dlouho mne principál bral opatrně se země,
jeť nové frašky potřeba, jak obejde se beze mě?
19
KANÁN.
Co mohlo šlehat, pečlivě jsem ulil,
než opustil jsem arrogantní důmdům,
a cestou šel, kde heřmánek se tulil,
mdlou rozkoš plodě mimojdoucím rtům.
Ó, žijte v blahu, staří pamětníci,
dle smutné písně v domě vzdáleném,
však jednou as my v časů metelici
si tajnou shodou všichni vzpomenem!
Co mohlo šlehat, udusil jsem drnem...
„Do země Kanaan!“ potichu jsem lkal,
na zprávy kusé v studu opatrném
jsem poutníků se mimo přeptával.
Ó rcete, muži, jak ta země slyne,
a jaký dech vlá z její ovoce?
Šli kolem mne, co noha nohu mine,
v svém snění kleslí tvrdě, hluboce.
20
Tak nyní půjdu... den se rozehřívá,
klenutí echa za mnou utíká,
kdos z pozůstalých „zahučaly...“ zpívá,
na cestu klidnou svého poutníka.
Dnů součet prchlých cítím, jak se staví
do řady se mnou, odhodlán jsa jít...
Nuž, dome starý, zdi tvé blahoslaví
mých hlubin skrytý, erotický cit.
Je násilím se odervati třeba,
poslední pohled zavřít do očí,
na svatá pole voňavého chleba,
kde robot pozdních lid se plahočí.
Na kostel víry – s výšin kavky kváčí –
na oblasť vesnic – známé ševely – – –
hle, krunýř prsou rozlévá se v pláči,
chlad obnaženým srdcem tetelí.
Hlas „zahučaly...“ konečně juž mlčí...
Do země Kanaan cesta daleká,
bdí za pni stromů žlutá světla vlčí,
pro výsměch velkých cílů člověka,
„Do země Kanaan?“ světélka se zubí
a rudé dásně dychtivě se trou...
Zjev přírody to citelný a hrubý
tě vyprovází ranní hodinou.
Však hrdinky jsou touhy srdce dumné,
nad postrach křovin čníce jako král...
Víc heřmánky se netulily u mne,
já cílil dál a dál a dál a dál...
Medem a strdí illuse mé kypí,
tíž hroznů vinných láme polena,
stín míru plodí sykomory, lípy,
rdí povolně se žena zvolená.
21
Stan v zoři štíhlý, hovor krve pod ním,
zvonečky stádné v intervalech zní
ku brodům stříbra, ku cisternám vodním
a s nimi jdou mí snové líbezní.
A tak jsem spěl, až míhaly se duchem
milníky bílé staré otčiny!
zas od poutníků žadonícím uchem
jsem příští země lákal dějiny.
Povězte, muži, teče chorál řeky
hučavý, sladký, zemí slíbenou?
A oni řkou: „jsi slídič prostořeký!“
A pokrčení zhublých ramenou.
l viděl jsem, jak pozdaleku mřeli,
tak nevystihlí v uzavření svém,
cit bázně přišel divně rozechvělý
mé duši šeřit Kananejskou zem.
Ó srdce mé, hle parabola vratká
z úst zjemnělého lásky proroka,
jak zhubila vše domnění má sladká,
vše zkolébání sladká, hluboká!
Ach, není Kanaan, nebylo jej, není,
a symbol hroznů trpce zakrní!
Kde ženu chtěl vzlyk prudkých okamžení,
se třesou, mrouce, starci chatrní.
A touhy mé, jež ku poledni pluly,
zas kormidlem se ve stín obrací,
a dávný hlas, jenž zdál se vyhynulý,
zas dominuje v nové vibraci.
To znova někdo „zahučaly...“ pěje,
dům arrogantní dál se vypíná,
zas půjdu tich, až den se rozehřejerozehřeje,
zas heřmánek, jenž srdce prolíná...
22
EREMITACEEREMITAGE.
Své šperky vrh’ jsem do hlubiny vodní,
mé pergameny ohně vzala saň
a ženy pláč, když utíkal jsem od ní,
mne předstihoval v tajnosnubnou tmáň.
Z všech statků svých jen jedno zrno sadu
a ze všech dnů svých jednu vzpomínku
jsem s sebou vzal a s modlitbou je kladu
v zem úrodnou stem žvavých pramínků.
Až omší dřeva poustevničky mojí,mojí
(dej, bože, mechům tíhu kamene!)kamene!),
strom ze zrna jak silák už tu stojí,
by stínil moje pudy plamené.
A vzpomínka juž setlí do té míry,
že nádech duše ztěžka rozezná,
jakoby zbyla na praporu víry
jen silhouetta bledě líbezná.
***
23
Chci představit své papoušky a ovce,
laň cudně bílou, která zlomila
Huberty svaté, krásnohlasé lovce,
má sladká zář a moje posila!
Můj papoušek je z ohníčků a zlata,
jak na milenku usmívám se naň,
své zbujnosti řve v horlení má svatá,
když skládám Pánu pokory své daň.
A plaší ovce z temných polosnění:
mé ovce totiž bez přestávky sní,
tak jako lidé hlukem unavení,
smutnými slovy mdlí, až nemocní.
Pak ave vzlykne... Ovce žerou z jeslí,
hmyz hledá papouš ve svém šarlatu.
Pax vobiscum! Mé modlitby se vznesly,
co zemřelo, to nemá návratu!
***
Já zraním zemi, přijmu její klásky
a trhám skály, bych se přehlušil,
však ve hlubinách plno ještě lásky,
tak hluboko, že nikdo netušil.
Bych zapomněl ji, vody brodím chladné,
mou nahou kůži tráví písku břeh,
však vězeň chví se za noci i za dne,
jak jemný úd když utkví v osidlech.
Za ňadry nosím žhavobílé uhly,
po těle tančí kankán provazy,
až slzy krve vyšly ven a ztuhly.
Ježíši, skryj mne! Vášeň přichází!!
24
Smiluj se, smiluj! V zakuklení jaká
je možno ještě sebe ukrýti?
...Tak míjí den, taj v habřinách se smráká,
daleko v kraji hvězdy zasvítí.
***
Jak tento zde, tak míjí všichni dnové,
má kozlí prsa prohnul časů běh,
ve slujích hlavy umírají lvové,
na shnilých obrech usmívá se mech.
Mech usmívá se, shnilý obr dřímá
a nemá sílu. Tělo topoří,
juž smoly plynou rtoma zemdlenýma,
slavnosti ptactev dávno nehoří.
Jak tento zde, tak dřímá obrů mnoho,
jich shnilou korou průkopníci jdou,
týl nelze vzepnout, nelze zařvat „oho!“
jen rty se chví a slova nelinou.
Jak tyto zde, tak moje rty se chvějí,
mé vetché maso touto korou jest,
vlas usmívá se bílý v beznaději...
Zas míjí dny... zas v kraji plápol hvězd...
***
Je slavné jitro. Papouš jasně zpívá
krvavou píseň pralesů,
laň křížem zlatým v prostřed čela kývá,
v dál bledou hledí ovce bez hlesu.
Hádanku smutnou ve kruh moře stele,
dřív zhyne vše, než kdo ji uhodne,
chlad klesá strašný s trůnu Spasitele,
rozsáhlé budě chvíle rozhodné.
25
Zář na zemi a ticho na nebesích...
Jen předtuchy a nikde slovíčka,
měňaví ptáci poletují v lesích,
pro nové zpěvy strouce vajíčka.
Toť věčný vzrůst... A konstelace víří,
mech usmívá se, obři hynou dnes...
Z hasnoucích prsou vzletí netopýři,
z ran kadidlo a zaburácí les....
26
ANTE PORTAM COELI.
Den soudný přišel se vší konsekvencí,
s efektem častých, sirných výbuchů,
jimž v zápětí vždy cherubíni tencí
své methodické vzkřikli „ichuchu!“
I drobily se Athény a Jorky,Jorky
jak na silnicích štěrku hromádky,
jsou zaplaveny selanky i dvorky,
lid bodrý, hloupý až, se všemi hovádky.
Mor zdávil města, jejich skvělé snahy
a věčné války moudrých krinolin
i vyšetřeno jednosvorně záhy,
že „toto všecko“ činí Hospodin.
Tu bohatci se se své záře shýbli
v servilně nízké křivce pokorné
a mameluci užívali bibli
na mediciny lžíce odporné.
27
A panny v oběť odbarvily vlasy
a rety své... Vše málo pomáhá!
Juž zbylým davem nesmělé jdou hlasy,
že Belzebub je čistší povaha.
Však konečně i zbytky zašly strachem...
A jenom moře, plné ještě hněvu
a jenom moře v stálém hluku plachém
zdusilo všecko ve svém černém zpěvu.
Den soudný byl pak se vší konsekvencí,
s efektem častých sirných výbuchů,
jimž v zápětí vždy cherubíni tencí
své methodické vzkřikli „ichuchu!“
Typické nebe, známé od počátku...
Stylové, vkusné světel výzdobou,
kde blaženci dlí v neutrálném chládku,
nemocní téměř bílou cností svou.
Kde David exkrál, rovněž všude známý
a znovu krásná Maří z Magdaly,
a nad vše Petrus, který cítí s námi,
však proto si tok stáří nezkalí.
Pak myslím ty, již slouží ku okrase:
to příslušníky ceremonních gard
a dál a dál... A vším tím vonět zdá se
odrůdy dobré patchouli a nard.
To uvnitř bran... Však co že bylo zevně?
Lid vzkříšený tu čekal ortel svůj,
své srdce v rukou nesl každý zjevně
a zbabělejší pěli „ulituj!“
Nadšenci shaslí hladí srdce vlažné,
z nějž plamínek už zpívat umlkáumlká,
i děti strachem nemotorně vážné,vážné
jak panenská je nesou jablka.
28
A mnichů srdce dme se vodnatelně,
své srdce krásky klůckem citů trou
a filantrop své vznáší divadelně
v rostoucím šumu venku před branou.
Vzruch spůsoben, když básník vlek’ se tudy
na zbytečná svá paskvil létadla,
své srdce zdvihal, obligátně chudý,
jež bylo smutná trofej uvadlá.
Neb stružky krve hrkočkem z ní spěly,spěly
jak tmavorudá pásma bavlny
a kol ní nějak divně rozechvělý
se šířil nimbus dosti chatrný.
I ten zjev ale sevšedněl a zapad’
a vlastní práci počly obavy,
milenci naivní počínali plakat
pro malé hříchy svého pohlaví.
Groteskní mušle zatroubily traráá –
(zde čekal každý signál jiných plic!)
Jen utrpěla tradice tím stará
o osudné troubě, jinak ovšem nic.
Vzdor pracné snaze bezpečnostní správy
jen po partiích naplňovat síň,
přec jedni druhým rozbíjeli hlavy...
Bůh usmíval se. Co moh’ činit míň?
29
DEPORTACE.
V zem bledou, vzdálenou, byl deportován jednou
pro slz pár skráplých krve prašivé,
ve svorech těžkých, bílou ruku bědnou,
opouštěl tehdáž krásné Ninive.
To byla vesna! Slavíček žil v háji,
Ninive tálo v proudech polibků,polibků
(vždyť po klekání cudnosti se vzdají,
by naplnily blaha kolíbku!).
Bděl koráb v rejdě, vytápěl své plíce,
v zem bledou, vzdálenou se brzo vytratí,
dál budou ženy vzdávati se, chvíce,
v bolestech čekat, ze mdlob líbati.
Však loď už bdí... Tu z Ninive se vydá
pohřební průvod jeho oběti,
kvil rekvií se na palubu přidá,
pak hvízdne loď a šílíc, poletí....poletí...
30
PANOPTIKUM.
Mé panoptikum, pánové a paní,
je tajemného reflex záhrobí,
kdo leží zde, vzdor strašlivému spaní
jsou důležité vesměs osoby.
Takž, prosím, první, jako strážce dveří,
co nejbolestněj známý kanibal:
má dásně z vosku, z moudrých slepic peří,
kdo by se z nás té kreatury bál?
Dál v dobré póse tetovaná panna,
hle, veličenstev různých obrazy;
vyber si každý svého zeměpána!
Kdo na ni sáhne... (vosk mi pokazí!)
Signora jedna, slavík liboústý,
kočička heren, hrdlo v rozletu,
jež, jde-li péro, pohybuje ústy
a prsy zvedá s vervou athletů.
31
Mně nectno činit myší laskominy,
jen připomínám, že tu ještě je
i Napoleon, ztuhlé pantominy,
vyhublý z Elby bděním naděje;
a galerie chmurných nihilistů,
pak separátní, žalný kabinet
se zjevným signem „maštal pro očistu“,
přístupný, štěpům nad osmnáct let.
A mnoho víc... A peruť neslýchaná
nade vším trne v těžkém mlčení...
Nuž kanibal, a tetovaná pana!
A Bonapart! Bim!! První zvonění!!!
32
NERVOSNÍ ROLE.
Já vejdu na scénu, jak intriganti vchází
s posuny nočních zlodějů
a budu bled, pod očima kruh sazí
i satansky se k tomu oděju.
Můj plášť se svraští, skončí v černé cípy
a s baretu mi voál bude vlát,
já budu kolem metat smutné vtipy
a zuby mlít a cukavě se smát.
Bambitky hlaveň tisknout budu ke rtu
a laskat obraz panny Marie,
pak zapláču a všecko pošlu k čertu,
kus pouliční zvedna arie.
A zvolám Marto! Lásko moje, lásko!
až smíchy puknou skrytí statisté.
Já zrudnu tím a zlícen škytnu „chásko!“
má Marta miluje mne zajisté!
Pak svrhnu plášť a obnažím své svaly,
vším zachvěji tu, zakymácím vším...
Jsa takto paskvil na Samsona malý,
ach lampy skácím, „hoří!“ zařvu v dým...
33
AMERIKA.
Má Ameriko bolestného snění,
slyš pozdrav věrný z větrného lana!
Mé srdce dosud připraveno není
dost nábožně a tys, ach, čistá panna!
Zpit rumem dosud, prožrán trpkou solí,
jakž lože tvoje mohu navštíviti?!
Ret pukl mi, mé tlapy dotyk bolí
a tvoje krása bíle, chvějně svítí.
Však obmyji se, maršál staré zemězemě,
a spánkem zbavím deliria rumu,
ret zahojím a zbalsamuji jemně,
bych na tvé lůno vrh se bez rozumu!
34
STARÁ VES.
Za starou ves, v níž kotvím láskou živou,
šel ov úvahách jsem o dnech, osudu...
Ne, nechci – marně! – přízeň zimomřivou
a nikomu ji splácet nebudu!
Já melancholik, neznat facit všeho!
Strniska zbude smutná sézona
a tenký vítr prchat bude z něho,
přípravy tupé horal vykoná.
Se chmurou v oku jehnice jdou zvolna
v mou starou ves, v níž kotvím v důvěře
a nálada je mdlá a blahovolná;blahovolná
(stesk dějepravné asi večeře).
Smrtelně máty po zahradách voní,
jehnice mají v oku téměř pláč.
Skrz starou ves jdu; přemýšleje o ní,
řku „dobrou noc!“ jsemť hlubodechý spáč...
35
REJTHAŘI KRÁLE.
Rejthaři krále sličné koně měli,
přec udusili rájů travičku,
pod jejich kopím rány červivěly,
jed naplňoval žhavou šavličku.
Rejthaři krále smutné srdce měli
pro nejparnější ze všech řemesel,
byť tisíckrát tím jedním krajem jeli,
kdo uvítal je, lid stál nevesel.
I slezli v stínu, napojili koně,
pak srdce svoje vezli někam dále...
Lid neveselý, rukou oči cloně,
mrak vyprovázel za rejthary krále.
36
KLÁŠTERSKÁ.
Sem opilci se uchýlí,
by na mysli se vzpřímili...
Mříž chladná, zídky, podlaha
a věkožízeň!! Hahaha...
Za epikury nečisté
zde omdlévají trapisté,
však sklepy duní hluboko:
zub za zub, oko za oko!
Svět opil nás, louž mozku zkalil,
byl rovněž zpit, kdo klášter stavil?
Svět opil nás a vyvrh ven
na veřejný a slavný den,
kde nevěstky a loudači
vše pěnou smíchu umáčí.
My vmotali se odevzdaně
skrz fortnu tlící léta páně...
Mříž chladná, zídky, podlaha
a věkožízeň!! Hahaha...
37
SELSKÁ PÍSEŇ.
I.
Já nemohu víc, jak bych chtěl,
své zkrutlé sepnout hnáty,
nuž, jaký div, já zapomněl
modlitbu za magnáty.
Jsem seschlý bodlák huňatý,
kol něhož slunná cesta,
jejž sehne dítě s housaty
a hůlkou panák z města.
Jist rok co rok, že sadů bůh
mi ohryzky jen zrodí,
na smetanu mi mraky much
a medvěd v ouly chodí.
Krav blahodárná vemena
nic líp,líp než voda s krví
a vzešla-li má semenasemena,
smršť nadělá z nich mrvy.
38
Můj kostelíček rozbil hrom,
když šel jsem díky činit,
budu-li dále živ jak strom,
mne z toho nelze vinit,
neb bez instancí za pár let
bych zpyšněl jako ženy,
i moh’ by tajně vypučet’
květ vzpoury zatracený.
Já nemohu víc, jak bych chtěl,
své zkrutlé sepnout hnáty,
nuž, jaký div, já zapomněl
modlitbu za magnáty!
39
NOVÁ PÍSEŇ SELSKÁ.
Já měl jsem sporý lán se slibem úrody,
s tím slibem kulhavým, jenž vodí národy
a ženu těhotnou a mravnou jako květ,
že dívčí monastýr ji moh’ mi závidět.
A v koutě hlubokém spal oltář babiček,
od dětí komických zván „pámbůpámbíček“.
A moje potahy! A moje telata!
Můj každý čeledín měl srdce ze zlata!
Vždy jsem tak ode žní se ke žním probíjel,
jsa míjen čelistmi já, druhý Daniel,
l v míru sestaral můj kocour domácí,
z mých dřevních kojenců se stali vojáci.
A peřin výbavy se kupí pro holky,
jež vše se dostanou za svoje pacholky.
Až v chvíli sváteční má žena počítá,
že dost už rodila a žila do syta,
své ruce kostnaté pak sepne do šera,
má žena ohnutá a seschlá příšera!...
– – – – – – – – – – – – – – – – – –
Ve koutě hlubokém se smráká tajemně:
Ty „pámbůpámbíčku“, smí zajít beze mě?!“
40
CHLÉB NÁŠ VEZDEJŠÍ.
Oh cepů zmatek, vůně zrn,
puch odestřených hrudí
a holek vztyk a těžký sklon
sto pekel ve mne budí.
Jen stíhat kterous významně
a její souhlas zočit
a jako bouře na slámě
tu silné dítě počít!
Oh, cepů zmatek, hrudí puch...
jak raněn chřtán mi plane...
Mdlé refrény sem nosí vzduch
chléb vezdejší... ó pane!...
41
VEČER.
Pláč oveček už k domovu se béře,
zpozděná panna snímá závoje,
kmen temné síly zatarasil dvéře
u posvátného její pokoje.
Chvoj silně voní noční sakristií,
zpozděné dítědítě, podušky své stel!
Gloria krve mužská srdce bijí,
pod každým oknem posel Gabriel.
I tobě snese: zdrávas, panno blahá!
(Pláč oveček se vrací k domovu...)
Svlec úběl těla, neuvítáš vraha,
leč mužskou tíž pro krve obnovu!
42
SVATÁ DĚJEPRAVA.
Zní od cisteren plachý oddech volů,
ve světlé noci vody vzmach a spád,
stráž smutná míří nahoru a dolů
a houkne zdlouha jednou, jedinkrát.
Je smilná noc, řev dálek v duši bodne,
nesmírný šílí hvězdný chorovod,
jde patriarcha k těžké ženě plodné:
jak písek v moři rozmnožím tvůj rod!
Chví přezný stan se blaženostmi těla,
mdle stýkají se traviny a kře,
noc smilná je a tichem zcitlivělá...
A – věčný bože – Hagar v poušti mře...
43
TABULE.
Tu králův Paleček, kmit kaprice má v kroku
a stár je deset, nebo dvě stě roků.
Jde rovnou k míse, vybírá a hmatá,
až králi chví se hlava kudrnatá.
„Což, pane králi, chabá krmě věru!
Z husí a kuřat rajky nevyberu.
Krad hofmistr a kuchaři jsou kluci!
Straš, pěkně prosím, černou exekucí!“
A hovor jde,jde tak jako voda v řece:
„Já, svatá Blanko, miluji vás přece!“
„Ač mně, chevalier, ač mně chybí víra,“
(páv nádhery svůj luxus rozestírá
a smíchem chřestí náhrdelce slečen)
„já rovněž toužím, buďte ubezpečen!“
44
A hovor jde,jde tak jako v řece voda...
Šerm půtky dvorné klaní se a bodá
a sousta dusí, pijanům je blaze...
Žert kluzký vrhá popa do nesnáze,
že v stáru žebře: bože, promiň slečně,
náš slitovníče, dnes jen, výminečně!...
45
MADRIGAL.
Sen kalný tknul se rybářových víček,
na sítí slané v hrubém klubku spal,
chvěl v krabici se rybí olejíček,
mžik’ ještě svadle a pak umíral.
I vzkvitly hluché mysterie v cele:
krab dávno zaschlý z podpostele vstal,
v před poklonil se trochu nevesele
a deklamoval smutný madrigal.
„Ó nevěříme,“ frkly želvy všecky –
„ty nejsi žádný pravý pomořan!“
Tu měly želvy výraz mimosvětský
a rozevřené oči do kořán...
Když domluvil, pad’ jako soudek vinný,
v němž dutinou se ozve „huhuhu“.
Vlát započaly chalupy a třtiny:
„Buď s bohem navždy, věrný soudruhu!“
46
BRAK Z PAMÁTNÉHO DNE.
Týn právní moci? Hehe, kde ho máme?
Ustaňte trochu, žádám ztišení!!
Pečetě slavné šlépěj roků zláme,
císařský profil stakrát promění.
A každou změnou víc se profil kazí,
ty pečetě pak kdosi polyká!
(Napjatá chvíle... Jakobíni – – vrazi...
národe!... hehe... tichóo... Panika...)
Dým zločinecký pluje z kathedrály,
bůh vzdaluj se – naše paveza...
Hni voskem líček, nezletilý králi!
aj líbezny jsou písně železa!...
47
KOLOVRAT.
Pln intimity kolovrat se vplétá,
vibruje hlasem v ticho života,
chví u něho se žena plnoretá,
myrt bolestných se hojí čistota.
A lože povlak řasou sotva hýbne,
v napjaté touze čeká žhavý křest
a z krbu tradic k slasti mnohoslibné
se vlaho leje..leje... Tmí se doba hvězd..hvězd...
Tak vlákna jdou, než vřeteno je plné,
prs ženy krásné sílí příští žel,
jak tuchy mdlé a v rysech neúplné
by ohlas dálek kradmo přinášel.
Tak vlákna jdou, než navita jsou všecka,
dar píle snivé v klidu přadének..přadének...
Chví v životě se prvý zápol děcka,
klíč přírody, jenž míří na venek..venek...
48
MALÁ REMINISCENCE BIBLICKÁ.
Své těhotenství tvé až nohy donesly
a svaté bolesti se sváhly do jeslí.
„Dvě pídě úkrytu! Dvě pídě, hovada!!“
Však skoupě couvala a jenom nerada.
Spí kupci zrzaví i všecka hospoda,
jen vůně kuchyní jde z domu Heróda
a luční pasáci až téměř do rána
při plném bezvětří mní slyšet hossana.
Tma padá veliká, od stráží prokletá,
jen v hloubi zenithu se třese kometa,
jež hada karavan až k chlévu přiloudí,
vše stíny nosičů a stíny velbloudí.
. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .
Jen ona lenivá a tichá hovada
na strašnou epochu tu hledí nerada..nerada...
49
ROKOKO.
Má milenka za dobrých časů
pod tíží pudru umírá,
je z parku slyšet zmatek hlasů
a potom klusot kurýra.
Ten kurýr přeskakuje mýta
a přibývá mu na letu,
a pozdě pak, když téměř svítá,
kdes odevzdává štafetu.
Ve starém parku, jako vždycky,
tlí rekvisity rokoka,
jde felčar scvrklý flegmatický
skrz troje vrata široká.
„Ma chére,“ dí dutě, „líto je mi!
tak asi do dne, do roka!“
(Tlí fauni, nymfy, vodojemy,
vše rekvisity rokoka.)
Skrz troje vrata vkusně bitá
zas veze herbář k domovu..domovu...
Jak prve kurýr míjel mýta,
tak činí felčar poznovu!
50
Má milenka teď více z žele
mi před očima umírá,
zas v dálku trochu omrzele
se ztrácí klusot kurýra.
Já opakuji mezi zuby:
tak asi do dne, do roka...
Déšť, léta dlouhá tiše zhubí
vše rekvisity rokoka.
51
ČERVENÁ KARKULKA.
Já jsem vlk dobrý, ztepilý
a něžné mravouky.
Karkulko, líčko májové,
hleď, ujmu se tvé ruky.
A v lásce dojdem ku cíli
skrz obsazená křoví;
věř, jím téměř jen obilí!
„A maso... kdo ví, kdo ví..ví...“
Já jsem vlk starý, počestný,
jak shrblý pastor lidu,
říc’ nesmí smutný pocestný,
že ubral jsem mu klidu.
Já vlk jsem a ty Karkulka,
necítíš shodu duší?
„Cítím jen, něco dlouze lká,
něco mi v žebrech buší.“
BláhováBláhová, hihihihi, pohádka!
Karkulko, moje mravy
čisté jsou jako z pozlátka:
já nejsem dvořan lhavý!
52
Karkulko! Růže! Něha má
k tvému se tulí mládí,
tajnosti šumí nad náma,
budem se míti rádi!
Přesličné lože na mechu
a v něm můj hustý kožich..kožich...
„Jen dál a dále bez dechu,
všecko je v rukou božích!“
Hle tratíš směr a bledá jsi,
to znesvěcuje děti
a průvan rve tě za vlasy,
jak úzkosti tvé letí!
A stmívají se závrati
a poplach..poplach... poplach buší!...
„To slyším kůstky křumpati
pro pokrevenství duší!“
53
PO KLEKÁNÍ.
Vše po klekání sesiví a svadne,
dušička klatá dále putuje,
ran dlouhých trochu se zvonice padne
a černá žába žábu celuje.
A měsíc nejde, měsíc dlouho váhá,
ve třtinách želí hnízdo kačeří,
močálem mrtvým stříbrná jde dráha,
jako když v bázni prutem udeří.
A korun dóm své rozptyluje rysy
a chechtot v něm,něm jak snítky ševelí,
stín vyzáblý tich na pahýlu visí..visí...
Noc počala před svatou nedělí...
54
ROBESPIERRE.
Oh, prasknou tajně katostroje svazy,
tvůj zpovědníček bečet přestane,
čekání vteřin míchu tvoji zmrazí,
pak útlocitní přijdou křesťané
s bastardním pláčem k siné hlavě v koši.
Stoupenci tvoji uzří udatní,
že jako groš, jenž podoben je groši,
se skutálela mezi ostatní.
Že padla ke dnu, zdravíc ještě okem
a na rtu bolest dramatických vět..vět...
Tak tento zpěv hnal kalným Seiny tokem
až k oceánům v přetajemný svět.
55
PIJÁCKÁ.
Než dopijeme k ránuránu,
i srdce dobolí,
bůh silný řád náš splatí,
ať činí cokoli.
Chřest každé duté láhve
co zvuku nadělá!
Ó, dobrotivý Jahvé,
jak krásná kapela!
Zde v bílém prostěradle
spí srdcejemná cnost
a její rty jsou svadlé,
je samá kůže, kost.
Ji pokropíme vínem:
lež, holka, vesele!
Jsi už tím mouřenínem,
jenž zbyl se účele.
Však píti neustanem,
až jitro zasvítá,
než projdou bolu chřtánem
slz věčná koryta!!
56
KARNEVAL.
Já po dvousté jsem na plesu
a vždycky héros málem,
mou vyznačuje noblesu
styk vřelý s kardinálem.
Zde spůsobně se otočím
před mimoprošlou paní,
před grandy s mrtvým obočím,
již gravitují na ni.
A zcela jako kardinál
se volně šinu sálem..sálem...
(Té vlečky krve bych se bál,
kdybych byl kardinálem!)
Tu Moslim barvy spanilé
jde jako ve snu kolem,
že, běda! oheň nargilé
je pouze staniolem.
A za ním – jak je osud zmát’! –
se Mormon suchý vleče;
můj blahoplodný celibát
z nich tuhé jaly křeče...
Klouby se všecky uklání,
vteřina mine plachá...
Monsieurs, jste všichni zadáni?
Kadrilla Offenbacha!
57
Líto mi, líto dojista!
v tónu dím rozespalém;
odpusť mi, růže stolistá,
mám styky s kardinálem.
Kdo je tvůj hloupý kardi – – – ech –
břicháček zmrzlých nohou!...
Stolistá růže, nech mne, nech,
nemohu, jiní mohou!
Usednu jako do koutka
milenci mnohaletí.
Jaká je čistá pochoutka
defillé převiděti!
Eskymák v kůži tulení
s narválím, pravým bodcem,
Nikelman módní, zelený
s jediným citoslovcem.
S dřevěným hroznem Pomóna,
tělnatá, chabá na dech...
(kolik as díla vykoná
na lidských vinohradech?)
Krakonoš ryzí, kornatý
surově hýbá rtoma,
Sněženka (s dvěma poupaty;
poupata spějí doma).
Žongléři, selky – pávice
v kadrille ztrácí peří,
líto mi, líto velice
myšlénky na večeři!
Člověka mnoho už nevíže,
hudba je rozmetalá,
zvěřinu cpe a lanýže
maškara kardinála...
58
UPOMÍNKA.
Zas vidím vás ve bledých šatech,
se vzdorem, trochu toužící...
Tak jako dnes, ve starých vratech
čněl tvarohový sloužící.
Váš papa tehdáž meškal v lese
a nikdo, nikdo nestřežil,
ten obraz mi se v slzách třese
a variant bych nepřežil.
Ach ano, trochu zavřít víčka
a vidím všecko nanovo:
šla žebrotou má prababička
a vy jste dítě pánovo...
Byl letní vzduch a keře hlohu
ty voněly, (eh, lyrika!)
já zdivočil jsem, přisám bohu,
neb byla doba slavíka.
Však proč jste stála v krytém křoví,
jak filigránek z úběle,
já přišel blíž se dvěma slovy
a třásl jsem se na těle...
Pak vzkřik’ jsem krátce selským křikem...
(zem, nebe v jedné slitině...)
– – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – –
pod napřaženým slunečníkem
59
jste zaplakala nevinně.
Ach ano, trochu zavřít víčka
a vidím všecko nanovo,
šla žebrotou má prababička
a vy jste dítě pánovo.
Zas vidím vás ve bledých šatech
se vzdorem, trochu toužící,
jen směšna je mi silhouetta
ten tvarohový sloužící.,.sloužící...
60
ŠEŘENÍ.
Já slab jsem šel a plný žele
juž před svítáním za rosy
a usmíval se nevesele,
že nedočkal jsem kohosi.
Můj vlastni úsměv bolel sice,
jako když jizvu rozšklebí,
však větší bolest půlměsíce,
jenž rozplýval se na nebi.
Já probouzel jsem slůvkem „včera“
až z hloubi vlny minula,
a do skonání náplň šera
kol plynula a plynula...
61
NA VYSVĚTLENOU.
Zvedne se tiše opona a paňáca se vmotá,
mu z bílých pláten nahé čouhá tělo,
zrak jeho civí široce přes ploty do života
a divnou zpívá písničku: „Fuj, všecko uletělo!“
Je aplaus, on se ukloní a ukloní se znova
a složí ruce na prsa a usmívá se mělce...
Však lid chce slyšet svéhlavý dál smutné písně slova,
tu on se v krku poškrabe a metá kotrmelce.
A zas aplaus. Hrá hudba tuš, on polonaisu žádá
a jako hastroš tancuje, až chvěje se mu hlava:
Ten refrain zní: „Fuj, vše je pryč, má milostslečno mladá,
mé srdéčko, jen vyždímané oči do krvava...
62
PÍSNĚ NAVEČERNÍ.
Král.
Eva.
Prales.
Marionetty.
Kanán.
Eremitage.
Ante portam coeli.
Deportace.
PanoptíkumPanoptikum.
Nervósní role.
Amerika.
Stará ves.
Rejthaři krále.
Klášterská.
Selská píseň.
Nová píseň selská.
Chléb náš vezdejší.
Večer.
Svatá děJeprávadějeprava.
Tabule.
Madrigal.
Brak z památného dne.
Kolovrat.
Malá reminiscence biblická.
Rokoko.
Červená karkulka.
Po klekání.
Robespierre.
Pijácká.
Karneval.
Upomínka.
Šeření.
Na vysvětlenou.
E: sf; 2004
63