NOVÁ PÍSEŇ SELSKÁ.

Jan Opolský

NOVÁ PÍSEŇ SELSKÁ.
Já měl jsem sporý lán se slibem úrody, s tím slibem kulhavým, jenž vodí národy a ženu těhotnou a mravnou jako květ, že dívčí monastýr ji moh’ mi závidět. A v koutě hlubokém spal oltář babiček, od dětí komických zván „pámbůpámbíček“. A moje potahy! A moje telata! Můj každý čeledín měl srdce ze zlata! Vždy jsem tak ode žní se ke žním probíjel, jsa míjen čelistmi já, druhý Daniel, l v míru sestaral můj kocour domácí, z mých dřevních kojenců se stali vojáci. A peřin výbavy se kupí pro holky, jež vše se dostanou za svoje pacholky. Až v chvíli sváteční má žena počítá, že dost už rodila a žila do syta, své ruce kostnaté pak sepne do šera, má žena ohnutá a seschlá příšera!... – – – – – – – – – – – – – – – – – – Ve koutě hlubokém se smráká tajemně: Ty „pámbůpámbíčku“, smí zajít beze mě?!“ 40