EVA.

EVA. (Stín metafysický.)
Ta zvláštní žena z alabastru, nahá, lilie kdys a studená zas zmije, klidnější v hříších nad šedého vraha, jak vedla štětce mistrům z Florencie; mé navštívila kdysi jemné snění a řekla, rdíc se jako úkaz jitra: „Když byli dnové moji naplněni, jsem vzešla z hlíny, dcera hada chytrá. Král pustin – člověk – prudké zvíře v mnohém, jejž kolem štvala dobrá síla tajná, neb v rozmluvách žil s fatálním svým bohem, ten vešel ke mně. Já zrodila Kaina. Byl bohorovný, zrozenec můj prvý, sopečný, krásný stromovitým tělem, rty jeho kruté černaly se krví a v pláči houštin páral břicha šelem. A opět Abel... Tichomluvný, slabý, když v dobách něhy objímal mne: matko! tak jako struna lyry vydechla by, jej laskat bylo žalno mi a sladko. *** 10 Byl zdárný rok, kdy berani a lamy přetěžká rouna darovali nám, pán polousmířen hospodařil s námi, klas netušený vyhnal nížinám. Tur z planin zajat, dýmem plně chřípě, dojnice naše březí učinil, a v děrách skal a v starodávné lípě med brunátný roj vosů ustranil. I ryby krotce vyplývaly z řeky, ať u břehu je čekal ubít kyj, a stromy věčné, vonné jako léky, své dary váhly k zemi lidské: pij! Tu šly mé děti oběť blahořeči v posvátné spálit říčné údolí, kde plachý mír a mladé cedry klečí, by nezašly sem stopy bůvolí. Bral oheň hravě Abelovy dary, byť vedrem skleslé věnce pohankypohanky, a v šero zvonil slavný úval starý, dým v klenbu hnal své zbožné beránky. Však temná byla oběť Kaina nebi: dobytče mírné nahou rukou sklál, až ohlas pustý vyšel jeho lebí a krve sliz se zhoubně z tlamy dral. *** Juž soumrak přešel kol našeho srubu, juž řvání v dálce, vyšel zvěře král, juž sovy vzkřikly „óhy“ v chodbách dubů, tma mořem vtekla v šíř a v dál a v dál..,dál... Já stiskla dech a zbystřila jsem hlavu; to praháj vzbouzel hromy zakleté, magické bludy pletly se to v davu, to praskal keř, jenž záhy vykvete. To praskal keř... To průlinkami dveří pláč jehňat nemoh’ nalézt východu, ach, šelest listí jako zlaté peří to z černých korun klesal na vodu. 11 ...To nebyl šelest, jenž se vplížil ke mně, i v spánku jehňat svatý pokoj plál, však zpráva staré, červůplné země, že v její stéblech Abel umíral. Byl ráj už ztracen, u bran silhouettou čněl vojevůdce Michal Serafín, strom pokušení hlavou dávnoletou v dnech emigrace sladký dal nám stín. A moje láska, lůno moje živé v tom stínu daly nové životy, mdlé pastoušky a lovce polodivé, jež budí tigry ze lstné dřímoty. A dcery oblé jako vodní vlny svým synům chtivým dalo za ženy a houště byly jejich styků plny, koloběh krve hořel blažený. I vzrostla v slunci krásná pacholata, juž obtěžkány dcery dceří mých a stále mešká moje chvíle svatá, jež skloní ve tmy smutný hlavy sníh. *** Sluj hrůzná byla blízko našich ohrad, zvěř přestárlá tam zvykla najít hrob, kam bledý úsměv nemohl se prodrat, by heroldem byl bílých slunných dob. Dne tropického klesla jednou sláva a slavík jal se mrtvé „ave“ štkát, mír ohromný, jenž hloubím balsám dává, jak nebes koráb zůstal tiše stát. Já hleděla jsem s něhou stáří vlastní sklem resignace dlouho do šera, kam padli dálkou staří orli krásní do žalůplných klínů večera. A došla k sluji, ulekána stony, jež umíraly v její hlubináchhlubinách, a jejíž strž a vlhké mátoh tróny tím hořkým nářkem pohnuly se v snách. 12 Půl zvířete a půl jen mého syna Kain srstí černý v oné sluji mřel, dech sžírala mu pramatička hlína a tepen horkost kruhy hadích těl. Děl s rykem dutým: „Hle, matko, tvá pýcha se lůžkem stala mokrých slepýšů, znamení boží věčným trnem píchá! Pryč ode mne, já lehčej dodýšu!!dodýšu!!“ Jak puknou zvony při požárech věží, hrom skácí strmý, nedosáhlý hrad, tak srdce zmlká, břevnem v prsou leží... Klid smrtelný – – ni ozev odnikad... – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – Já zemřela v témž vzlyku se svým synem, plaz safírový v našem blízku spal; juž venku soumrak šílel v světle siném, juž řvání v dálce – – vyšel zvěře král... 13