KRÁL.

KRÁL. Historická fantasie.
Za teskných poměrů a v teskných okolnostech, když dvůr se jitřil, pikle hryzly zemi, lid hromobil na náměstích a mostech, ohavným zpěvem tupě diadémy; i sochy v průčelích když nabývaly vzmachu, huk rozechvíval okna barevná, v skořápce lůžka, v roditelském strachu, čekala bolest krásná carevna. A zatím dlažbou vojska táhla kolem, třepaly parnem bludné signály, nad domy vzlétše, shasínaly bolem a nové, na svět jdouce, plakaly. A zatím vzhůru z museí a cirků poslední jiskry plyval hněvu dým, vysoko k nebi, všechen odkaz včírku. Tu noc se zdálo nebe bezmocným! A zatím luza v trhu kradla šperky, prelátů komže, vína apothék, 5 prznila hladké patricijské dcerky, rostla a pijíc, tiskla žaludek. V těch poměrech vstal ze žhavého lůžka, kde čekalo se naplnění chvil a hlídala už stoletá jen služka, pláč hebounký... a král se narodil... ...By nescházely fanfáry ni tuše, kdos právě břevnem zpáčil portály, z třeštivých davů nejkrásnější duše průlomem tímto jemu bekaly. ...Ó tyto zvuky, drahocenné dítě, do vosku duše první křivý vryp chodbičkou žití věrně zprovodí tě v ohlase věčném, vyjíce vždy líp. *** Přeběhly bouře... Vyslancové klidu hold u kolébky kladli povinný, zas peníz blaha blyštěl v dlani lidu, chvat ukracoval dělné hodiny. Zas supěl jícen žroucích pekla hutí, zámořské kvetly vonné obchody, milenci snili pevně obejmutí, selanky vroucné plály u vody... Rosť malý král, čas klenul jeho čelo, bled chloroticky, malounko jsa zdráv; zda význam jaký nemělo, či mělo, že hračkou byl mu harlekýn a páv, duchovní radou kněz regule tvrdé, fatální bázeň boha nezmorná, zevnějšku cílem obraz máti hrdé a centrem touhy smilná komorná, netřeba slabým rozhodovat lidem: jsou cesty tajné, po nichž duše dá se, nevíme zdání, kudy na ně přijdem, nevíme zdání, v jakém dojdem čase. Rost malý král a astronomům říše hloubati dáno v jeho osudu... 6 „Neronem zmaru“!,zmaru!“ ‚Hanibalem spíše!’ Řek: vím jen to, že králem nebudu!! A plakal tehdáž... Neznal k vůli čemu, štkal celým nitrem... zase přišel čas, přestali shýbat něhu svoji k němu, přestali laskat... (Nemiluje nás!) Kord počal nosit, na rtu závoj chmýří, odložil všecko zření minulé, sil náhlých nabyl pronést slova štíří k mnichovi svému tvrdé regule. Sil nabyl říci: „Urozená máti, náš pýchy plášť je příliš obnošen, chci hutníky též, drsné knechty znáti, sil nabyl říci: chci též tělo žen!!“ Ó, co tu bylo slzení a mdloby! Scén mnoholi a kolik výjevů! „Dejte mi právo, proraziti hroby! zalknu se takto ve svém oděvu!“ Vytrh’ se vzpřímen, navlék’ městské šaty, zbrunátněl trochu slasti tušením, když proklouz’ hladce sídelními vraty; pes kosmatý táh’ pozdaleku s ním. *** Trh prošel rybný, bledna pachem sole, jsa dehtem špiněn, smýkán sem a tam, jak herec zbylý v konci smutné role řek’ mezi zuby: „Jdu dát srdce vám!“ Tu jedni smáli se a jiní broukli „blázne!“ ...Byl dehtem špiněn, smýkán tam i sem, měl vláhu v očích, srdce náhle prázdné, jen mocná lítost zvedala se v něm. „Ty blázne!“ – broukli – zrůdo„zrůdo nezdařená, zda nevíš střídměj ubít’ drahý den?“ Trh všecek čpěl i dálná mořská pěna a šupin rybích duhovatý hlen... – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – 7 Nu, šel zas dál... Jak Hefaistové tmaví mečíři zřeli z hloubi dílen svých; ač hluk mu bouřil tupou bolest hlavy, stavil se skromně s mravem pocestných. „Bratři“ – jim řekl – „obři práce svaté! Můj žehnej pláč vám černé mozoly!“ ...Měch dohučel, kdos přetrh’ ticho klaté: hé, práci hledáš? Dary? Koholi? „Ne práci, dar! Jen lásku pravých duší, kus jejich vášně, stouplé ze břehu!“ Byl umlčen, smích proklál jeho uši, zas kola vrhla páky do běhu... Do chladna vyšel... Zda i žena zklame? Poslední urve květ mých jabloní? Poslední jasmín hrubým kyjem zláme? Čím jaro duše potom zavoní? ...Jat ze zadu byl kýmsi na rameni: ryzatý kuplíř chabé ruce mnul... „Hledáte ženy? Dražších rájů není! Dost odměny mi, že jsem uhádnul! Dům báchorný spí v pivoňkovém sadu, kaštany zříte hnízdo zšeřelé, po špičkách jíti na srdce vám kladu, ať nevzbudí se jeho andělé!“ ...Šel, přemítaje temné tyto řeči. (andělé – – hnízdo – – půjde tedy k nim!) Pes kosmatý snad větřil nebezpečí, pes kosmatý táh’ pozdaleku s ním. V park pivoňkový příval proudil sladký, kytary zalklé putoval v něm tón, v kobercích nyly chlípné Asiatky, zval ňader těžký, blahoplodný zvon. Než jedna vstala z nich a otevřela ústa, jak temné růže zkrvácený list, juž závrať vrhla králevice pustá do blažených a proklínaných míst. – – – – – – – – – – – – – – – – – – – Pohádko! Blaho! Trofej srdce svého, 8 zbodanou krutě vrhám ve tvůj klín! Ledovce vzpjatý štěstí pozemského, dostoupil tebe slepé hroudy syn. V židovky pažích usnul jako děti, sen bílé řízy slavný chystal vjezd, vše chrámy mysle počly vyzváněti, na nebi mřely myriady hvězd!... *** Měl úsvit být – měl Lazar z hrobu vstáti, studenou rukou po srdci si sáh’: „Ó vše je pryč, kdo srdce mé mi vrátí?!“ a ruka po něm pátrá v polosnách... I vstoupil kuplíř... „Měšec váš je dutý, lučte se pane, s bohem na cestu!“ „A srdce mé?“ král vzlykne zaleknutý... „Čert pobral vaši cudnou nevěstu!“ – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – Tma byla v hlavě, dusno, marno vůkol, jak potácel se slabý ze dveří. „Juž naplněn je“ – šeptal – „všechen úkol, den života se zvolna sešeří!“ Psa políbil a kam ho nesly nohy, šel v očích mázdru jako somnambul, blábolil ke psu: „neznal’s moje bohy, pud ohavnější v tobě by se hnul. Nebyl bys hlídal, nebyl na mne čekal, nebyl bys věrné oči napínal!“ Hlas nějak sláb’ mu, v struhách slz se smekal, sil klokot živý nějak shasínal... „Nebyl bys, nebyl...“ Blížili se k řece, když chladné páry vystoupily z ní; ohromná řeka ubíhajíc, vece: ach, nejsi prvý, ani poslední! Zas psa políbil: „Dones, bratře drahý, ve zlatý palác tajůplnou zvěst, pohřební výkřik zanes v jejich prahy, testament hlubin... Dokonáno jest...“ 9