NOVÁ PÍSEŇ SELSKÁ.
Já měl jsem sporý lán se slibem úrody,
s tím slibem kulhavým, jenž vodí národy
a ženu těhotnou a mravnou jako květ,
že dívčí monastýr ji moh’ mi závidět.
A v koutě hlubokém spal oltář babiček,
od dětí komických zván „pámbůpámbíček“.
A moje potahy! A moje telata!
Můj každý čeledín měl srdce ze zlata!
Vždy jsem tak ode žní se ke žním probíjel,
jsa míjen čelistmi já, druhý Daniel,
l v míru sestaral můj kocour domácí,
z mých dřevních kojenců se stali vojáci.
A peřin výbavy se kupí pro holky,
jež vše se dostanou za svoje pacholky.
Až v chvíli sváteční má žena počítá,
že dost už rodila a žila do syta,
své ruce kostnaté pak sepne do šera,
má žena ohnutá a seschlá příšera!...
– – – – – – – – – – – – – – – – – –
Ve koutě hlubokém se smráká tajemně:
Ty „pámbůpámbíčku“, smí zajít beze mě?!“
40