AUDREY BEARDSLEY
[11]
Šat splývá jako déšť po lianách, jež visí,
líc jeví chorobné, až netykavé rysy,
a v lehkost těl
jak zefír byl by úmyslně jatý,
jenž svrhá neklidně i étherické šaty,
jež nahý měl.
Jak tanec motýlů a stužek, jež se chvějí,
tón udávaný ze všech nejslaběji,
pád lupene,
tak víří sněžně linie a křivky
na skráni chtíčem ochořelé dívky
sny tajené.
Po marných slastech vzpíná se a vzhlíží
cit uzavřený v arabesek mříži
jak vězeň zoufalý,
kde strašná marnost ze smyslna roste
a stvoly citu chlorofylu prosté
z tmy vyhnaly.
[12]
Po hříších temných útlá paž se vzpíná,
ret ssál by krev, však nedotkne se vína,
ač žízniv jest;
je nezkojena trýzeň sebehanou,
zas po ní jiné v šatech bledých vstanou
svůj přijmout křest.
A konce nebude všem mučenictvím těla,
jak tenká tětiva se smilnost rozepěla,
jak muší sval...
Snad sami ďábli v horkém bydlí mase
a divům všechno křehkým podobá se,
co’s miloval.
[13]
LUKÁŠ CRANACH
[15]
Pověst přidala Lukáši Cranachovi, jehož práce vyznačovaly se vzácnou pečlivostí a akribií, nejpodivnějšího nimbu mezi učeným a uměnímilovným lidem Wittembergu. Bylo mu přisouzeno něco z vlastností dobromyslného a uvážlivého čaroděje, třebaže byly jeho občanské cnosti nad všecky důminky podobného druhu vysoko povznešeny. Třebaže byl oblíbencem tří kurfirstů, stejně jako malíř i jako člověk, smyslu pro čest a právo nade vše vyvinutého.
Ale zázračná přesnost zpodobených osob a věcí, odrážející skutečnost přímo v jakémsi neviditelném zrcadle, a skutečné malované dvojnictví, jemuž pouze chybí dech, aby se opravdovému životu vyrovnalo, nemohlo zůstati bez hlubokého dojmu na lidi povrchní a lehce roznětlivé.
A tak povést rychle se rozšiřující nemohla se zbaviti přídechu prostoty a nesoudnosti, okrašlujíc bělovlasou Cranachovu hlavu tajemstvím a nadpřirozeností.
Vyprávělo se, že vinný hrozen, v Rakousích kdesi na stůl hostitele narychlo namalovaný, zni-
[16]
čen byl zobákem domácí straky, nemohoucí se ubrániti moci optické představy.
A malí zahradní ptáci, mající okny přístup do vévodské hodovní síně v Koburgu, marně se snažili usednouti na dubovou větvičku, která byla v popředí malovaného jelena umístěna. Bledě zelené listí vztyčeno bylo na této větvicí tak živě jako pod úhozem vlažného větru, takže oči podléhaly nepřekonatelnému dojmu, že je v pohyb a ševel uvedeno.
Nadto pak jelen graciésně nakročený v zeleném pažitě, klamal smysly na tolik, že se zdály pociťovati mizivou páru, kterak z horkého zvířecího těla do jitřního prochladu vystupuje.Vlhké nozdry zdály se ssáti vítr s největší opatrností a diváci zůstávali státi, jakoby k zemi přikováni, nechtíce jediným neprozřetelným posunem vznešeného zvířete poplašiti. Jeho srst byla hladká i zrousaná v trávách a pokud se týkalo výrazu jeho černavých, hlubokých očí, pocítila se v jejich upření divná směs lítosti a touhy ničím neodůvodněné.
Zátiší z kachen, tetřevů, drozdů, divokých holubů a křepelek budila tolik mocného klamu, jakoby se oči ptáků teprve v tomto okamžení smrtelnými mázdrami zatahovaly. Peří některých miho-
[17]
talo se teple a prismaticky, jakoby bylo slunečným dnem k steré proměňavosti vzněcováno, peří jiných vyznačovalo se až tupou barevnou věrností dle šatu ptáčete, popelícího se v hlíně a prachu. Jenom kouzelník mohl tak vymalovati pevné brky perutí, jako měkký podbřišní prach, slepený očividně trusem a krví. Ještě i slabé sípání zdálo se vycházeti z pootevřených zobáků, ztuha byly napiaty pařáty po přešlé smrtelné křeči a dalo se téměř poznati, kteří z nich byli udušeni v léči a kteří zasaženi výstřelem z kuše.
Bylo to zátiší, vydávající neklamné svědectví o majestátu smrti.
Ale dovednost Cranachova dovršena byla zpodobením černého kance, jehož malé, zběsilé oči, podlivše se krví, poskytovaly dokonaný obraz hnusu a sveřeposti. Morda i tesáky znečištěny byly vyrytou vlhkou zemí. Pěna unikala z jeho tlamy s odpornou, horkou třísnivostí. Čpavý opar provázel toto těžké zvíře v jeho rozběhu a zraky tu až trpěly náhlou a jasnou představou krvavých vnitřností, jež byly jeho kly rozervány.
To nebyla více zběžná a lehká malba na dřevěné tabuli, však ledově uvědomělá snaha oka a ruky, obírající se s mnohostrannou pozorností
[18]
jednotlivými trsy štětin, kousky kropenaté, lysé kůže, pokryté prašivinou, rohem a bradavkami.
Strašné, přímo kamenné úsilí, docíliti zarážející podobnosti rýh a ostnů, odstupňovaného barviva i špíny, loupání kůže i mokvavosti.
Ohaři, kteří byli před malbu přivedeni, zježili se v týle, ustupujíce s hrůzou a vytím a utvrzujíce podivnou slávu umělcovu dokladem nad jiné nevývratným.
Tady se už umění zvrhalo v hrůznou schopnost, povážlivě zachvívající pověstí o občanských ctnostech malíře, který byl oblíbencem kurfirstů. Neboť jenom čarovati mohl ten, který vymaloval hraběte ze Schwarzburgu v plášti s límcem z hranostaje, jenž byl měkký a něžný, nejlascivnějšího doteku, sněhový s černými pesíky, schopný k tomu, splývati pouze s knížecích plecí. V plášti z černorudého sametu, sepnutém bohatými agrafami. Tyto měly úměrnou třpytnost zašlého zlata, oživeného řídce umístěnými drahokamy.
Ale hlava pana ze Schwarzburgu, který byl pleti mastné a trudovité, vlasů hrubých a režných, a nosu pijansky zardělého, byla podoby tak zarážející, jakoby ji byla obrazila prudce vyleštěná plocha zrcadla, nepomíjejíc jediné z jejích vrá-
[19]
sek, jimiž ji přílišná požívačnost a nezřízenost životní pokrývala.Tato falstafovská líc, zářící zřejmou spokojeností člověka, čelem k slunci života obráceného a kolébajícího své lidské štěstí v šumu révy a moštu. Tak byly jeho oči utkvěly, jakoby se dobíraly nejhlubšího a nejzávažnějšího soudu o bytí podle záření topasového vína.
Jeho úsměv byl plný a obsáhlý,obsáhlý jako nalezený akord, ale zbylo v obličeji ještě tolik sebevědomého a velitelského, aby stačilo na oklamání poddaných, jimž se bylo před tuto malovanou tvář postaviti.
Smekali rychle svoje čepice, drkotajíce zuby v obavě i devotnosti, neboť to byl jejich opravdový pán s vlasy režnými, mastný a trudovitý, který je mohl vyznamenati, nebo v návalu hněvu tělesně potrestati.
Tak byla nepochopitelně věrná tato podobizna, visící v meziokní, že byla zdravena přátely, kteří se kolem domu koňmo ubírali.
Ale, ach, není dobře míti pověst čaroděje, umělce i měštěnína, vše v jedno smíšené a sobě odporující. Není dobře míti pověst patricie o bílé bradě, na smrt oddaného vévodskému domu, který užívá svého umění, aby strašnou napodo-
[20]
bivostí obloudil smysly, sám při tom nenalézaje vnitřní potěchy. Není dobře zastkvíti se v tomto světle mezi vzdálenými ani přátely, neboť známí i neznámí otáží se časem po pramenech fantasie a touhy, jež byly touto úmornou a mrazivou prací zastírány.
Lidé z dalekých zemí, Francouzi, Vlaši, po stopě pověsti jdoucí, nebudou uspokojeni vzrušující podobností pana ze Schwarzburgu, která udivuje bezpočetnými vráskami a popraskanými cévami pijáckého nosu.
Taky je nepokoří obraz černého zvířete, z jehož těla se zdánlivě pára vznáší a jež je pokryto velmi pravdivě špínou i štětinami.
Ani před zátiším z mrtvých ptáků, jejichž peří je odlišeno malířsky v jemné i kruté, nezachvěje se asi srdce cizinců, nenalézajíc v přílišné jejich pravdivosti jakousi zasněnou tišinu umělcovy duše.
Ani je trocha mystiky neovane z obrazu Madony, neboť oni i všichni Wittembergští, kteří mají oči k vidění, poznávají v ní paní domu „od pěti klíčů“.
Jak je statná! Hýčkaná životem, dýšící pokojnou myslí a rozšafností! Jak jest její růžová tvář zpropadeně shodná s tváří dobré wittembergské
[21]
hospodyně,vycházející ze špižírny, která je bohatě zásobena. A jak jest její kabelka, po pravém boku visící, zřejmě naplněna dobrými stříbrnými saskými penězi, kteréž jsou původci veselého ducha a blahobytu! A kterak se i na jejím masitém prstu drahý kroužek blyští, zlatý řetěz o těžkých článcích vrývá se do jejího zátylku. A jak je vůbec jasné přesvědčení, že se tu stala Madonou kyprá a přívětivá paní „od pěti klíčů“!
Lidé z dalekých zemí, Francouzi, Vlaši, taky budou viděti, že její Bambino má věrné vzezření přesyceného, trochu lenivého německého dítěte, obírajícího se jaksi bez zájmu primitivními hračkami, ovocem nebo květinou, vymalovanou v úžasné plastické pravdivosti. Že není ani zbla tajemného v pohledu tohoto Bambina, hovícího si v poloze jaksi nejvíce pohodlné a bezostyšné. Ani zdání příštího duchovního života, ani stín budoucí muky!
Budou věděti, že svatý Josef není tím, čím má býti, ale že je mužem ve městě obecné známým a váženým, v soukené konšelské čepici, pyšný na svoje zámožné a pracovité předchůdce ve svém kupeckém rodokmenu.
Lidé z dalekých zemí, po stopě jdoucí, budou
[22]
se tázati: „Lukáši Cranachu, studený malířský čaroději, kde je tvoje fantasie a touha? Nikdy se neocitla, přeběda, mimo zdi Wittembergu!“
[23]