NOC V DUŠI.
A už je ticho. Ani hles
se z hlediště sem nezanes,
že smutno je i tobětobě,
a tu teprve procitnou
a hnou se tužbou ješitnou
i šaty v garderobě.
A domluví se, zateskní
ta roucha mdlá i groteskní
i opustí své skříně,
tu chodí černou dvoranou
a třásně jejich zavanou
po mošusu a víně.
Jen vítr takřka neznalý
se do jich cípů zahalí
a mizí v gázu řídkém,
a v kyvu téměř zdánlivém
jen pohne trochu tkanivem,
tu rukávem, tu lýtkem.
Ta jejich mluva tajená,
jež příliš mnoho znamená,
má trochu smutný přídech,
v nich lítost, zdá se, přebývá,
jež chví se jako tětiva,tětiva
tak jako v živých lidech.
Co první vyjde ze skříně
se rdíc a bělíc nevinně,
jsou Marketčiny šaty.
Jen jeden divák z desíti
v té chůzi bolest necítí
a smutek vrchovatý.
45
A šatečky ty na chvíli
se ku Faustovým nachýlí,nachýlí
jak hlava rozesnilá
a krajky jich se povznesou
se přirozenou noblesounoblesou,
kde dřív as ňadra byla.
Však maska Fausta mrzutámrzutá,
ta na věšáku nedutá
a míjí slova vroucí,
že člověk cítí v chvíli té
své srdce ležet ubité,
neb neslyší je tlouci.
To lepší se být podobá
ta situace pro oba,
jež ran se nedotýká!
Tím znechutí se pokusy
a Faust se nutit nemusí
do pósy urputníka.
Až ve hlubině šatníku
ruch jímá plavou tuniku
a jemné vlny dělá
a žena krásně zločinná
tvé srdce jitřit počíná,
jež roucho ono měla.
Ta říza liší podstatně
se od všech, jež jdou po šatně,
že hořekovat nechce.
Eh, Lukrecie zkušená,
je hrdlička i hyéna,
jež usmrcuje lehce.
46
K ní jako pendant veliký
pak vysílají šatníky
svou Orleanskou pannu,
jež praví: dřív, či později,
když neumdlím v své naději,
se mučennicí stanu!
I bude známo, cožkoli
se dotýká mé mrtvoly
i skutkové mí hrozní
a interesu domohu
se na zemi i na bohu
já svatá kuriósní.
Pak ještě jeden dívčí šat
po sále jal se smuten vlát
a blouznit s mužským stínem,
což budí vážné obavy
pro pobouření pohlaví
na oddělení jiném.
Šat Julie. O jaký žel
to z její klína vyhlížel
a z její boků dutých!
O jaká hloubka milosti
nás dráždí u těch bytostí
od smrti zakřiknutých!
To proti tomu jiný klid
je možno vsát a uchopit
na oddělení druhém,
kde visí mužské obleky
tak promíchány bezděky
tím oním dobrodruhem!
47
Ten klid tak draho přijatý
je přenešen i na šaty
a není vtělen slovy.
Jen o dva v řadě hřebíky
je vzdálen Jago veliký
od masky Othellovy.
Zas o dva, o tři nejvýše
je dlouhé roucho Ježíše
jen zřídka ku hrám vzato
a že by v tom kdy život byl
a krve hlas a souhra žil,
je těžko myslet na to.
Neb naše duše ubohá,
ta těžko myslí na boha,
kde ensemble je světský.
Jen rty nám prázdně šelestí,
ty kotvo svatá v neštěstí,
o, spas ty duše všecky!
Ať žili už, či nežili
pro pastvu duše na chvíli
jen z fantasie vzaty,
když nitro v nocech krvácí
v těch temnotách a stagnaci,
o, svatý, svatý, svatý!....svatý!...
48