SVÁTEČNÍ JITRO
Luka jsou plna mdlobné vůně,
pozvedá hlavu ten, kdo stůně,
závan ho čistý oblétá,
veliká mračna jako lodi
pobledlým mořem vítr vodí
daleko kamsi do světa.
Chvějí se v šumu bílé břízy,
kolotá skrytý oběh mízy,
tak jako lidská, vroucí krev,
vlní se ozón, chví a třese,
vzdouvá se z modrých hlubin v lese
chladného stínu korouhev.
Hlaholí zvony. Báně duní,
hluboké hlasy zemských tůní
derou se k sluchu z podsvětí,
můžeme, jsme-li duchem čističisti,
mystická dějstva znát a čísti,
nezvyklé šumy slyšeti.
Hlaholí zvony. Starci šedí
na život zašlý smírně hledí
bez slzí hojných, bez žalu,
mění se sféry, stavy světa
v přemnohých svitech vidmo zkvétá
tak jako plání opálu.
Zavání růže. Myrta dýše,
snáší se mráčky pylu tiše
40
k plození, ke křtu, ku zrání.
Hlaholí zvony. Starci siví
pohledem kalným v prázdno civí
ve hluchém, změklém usmání.
41