DOMA
Domácí luhy unylé v slunci se lehce třpytí,
člověk tu vede, chce-li jen, měnlivé živobytí.
Uprostřed vody, luk a skal občasně trochu dumá
o lecčem, co mu skryto je, není-li nerozuma.
V poslední řadě o sobě: počátek – konec kde je?
Trýzní se někdy z plaisiru pocitem beznaděje.
Ač je to valně zvetšelé, beznaděj, marnost, bída,
člověk své vchody do duše před steskem neuhlídá.
Luhy se totiž seseří, zaúpí klenby v lese,
kamení někdy se skály na vždycky oderve se,
ptáci se loučí s místem tím, končí svůj nápěv změklý,
jakoby v řece bez hlasu člověčí slze tekly,
jakobys, ženu líbaje, když jste se octli sami,
po doušcích jedu upíjel, trýzněn byl pochybami,
jakobys ohlas chechtavý po vlastním slyšel slově,
svůj vlastní uzřel mihnout stín pěšinou po hřbitově.
56