PETRARCA
Dal síle svojí cansóny takt limousinsky sladký,
jak ratolesti kladl by a květy mezi řádky,
med vřesů jak by provencských se rozdýchal zde vlahý
a lázeň smyslům připravil, kam vstoupily by nohy.
Dal krystalům svých sonetů, jež světelně se mění,
to nejútlejší, nejbřitší a čisté vyhranění.
Dal hybnost svojim sestinám, krev madrigalů zpěnil
a přehluboko význam slov ve věčnu zakořenil.
Však lásce, což jest jejího, se vzpíral dosud dáti,
daň životu, jíž povinni jsou hříšnici i svatí,
byť trpělo tím bez míry – neb vzpouru život trestá –
to nejpyšnější ze srdcí, jež tloukla ve zdech města.
Však bylo jaro. Šeřík kvet’. A glycinie kvetly
a lustry šumných kaštanů jak s rozžatými světly,
ve středu zahrad zářily mdlé oranže a třešně,
po tmavém modrém azuru šly bílé mráčky spěšně
a Rhôna, plná jarních vod, jež hučely a hřměly
jak před zápasem gigantů se skalnatými těly.
28
Ta kypré břehy věnčila svou sněhobílou pěnou,
dnes žijíc touhou ztracenou a znovu nalezenou.
A jiřičky a skřivani ve vzduchu teplém, vonném,
ti oživili nebesa nad krásným Avignonem,
až zdálo se, že voda, vzduch i ševel trav a křoví
ku síle pojí života i sladkost bájesloví.
Jen šedý klášter Klarisek ten necítil víc jara,
zde tupé času míjení je prázdnost bezetvará,
jsou svatí z bílých mramorů tu ledoví a němí
a serafům vír mystický tu věje perutěmi.
Tam mučedníci neblazí jsou extaticky vzpjati
ku jakýms prázdným výsostem, kde nelze umírati.
Má bledé zlato monstrancí lesk třeštivý a krutý
a duhy záře okenní jsou smutně rozdechnuty.
Van korouhví a bílých svěc, toť modlitba jest jejich,
tíž nutí dvéře železné, by vzdychly ve veřejích,
dřív za sladkým snem života než s lomozem se zavrou
Den jarní v chrámu Klarisek. Den první schůzky s Laurou.
29