V GALERII
Je strašné ticho rokliny. I ticho jam a dolů,
kde těžká bázeň s úžasem jdou ruku v ruce spolu.
Je smutné ticho chrámové, až závratné a vonné,
ve chladných vírech bezšumných kde lidská mysl tone.
Je strašné ticho žalářů a podzemí a hrobek,
kde sláva hrůzou předčena. Jeť její dvojnásobek.
Však míry ticha lichy jsou a v pojetí svém marny,
neb pouhopouhé abstraktum je ticho obrazárny.
Čím více forem životních, jež do obrazů vklety,
tím jemněj v mlýně věčnosti prach ticha rozemletý.
Vždyť šla tu jaksi dvojí smrt a dvojí život cenný:
těch bytostí, jež tvořily, těch, jež jsou zobrazeny.
Tak lehce vejde ticho v hruď jak přeostřená dýka,
když soumrak padá do sálů, kde není návštěvníka,
a v širé okno barokní, jež valem formy ztrácí,
když uchýlí se červánek a trpně dokrvácí.
Pak jako fluid zásvětní by zdál se z věcí stoupat
jak skrytý život imortel a buzení jich poupat,
jak odestření závojů, jež halí formu strohou.
V tom tichu klíč všech myšlenek, v něm také uzrát mohou.
Ach jaké ticho! Jaký taj! Kam duše nyní vkročí,
je v puklých rámech slyšetislyšeti, jak tepou červotoči
a na hodinách nicoty jak ručička by malá
své značky, které smetá čas, zas pracně vyrývala.
Jsou zlatolišty pohaslé, mdle v soumraku se třpytí,
jako když ještě mroucí rty se snaží promluviti.
A v těchto rámech vězněna jsou plátna věkem siná,
41
je na nich prach, jenž vířil kdys, a vyschlá pavučina.
Jsou v těchto rámech vězněny též bytosti, jichž těla
své všecky fáse výkvětu i odumření měla.
HleHle, dávný přídech života zas obnovený chví se
ve pleti sluncem zvroucnělé a v svalstvu Adonise,
jež celé jako ze spěže se vnitřním ohněm nítí;
je možno bílou Venuši mu slastmi udusiti.
Jak parné ticho rozptýlil tu Rubens po jich loži!
Co lidského, dal člověku, dal bohu, co jest boží.
Na masa bílá, bronzová své soumrak stíny stele,
je slabší ruka tvůrcova než ruka ničitele.
Co hořelo, to zalil chlad. V čem byla krev, to siná,
tmou záhubnou je vyžrán klín i prsa Venušina.
Dál obraz dcer je Lothových, jež zkáza města mine,
jsou zbožnější, než zdá se ti, však krásnější než jiné,
že jihorýnský mistr sám, jenž maloval je, váhá,
zda učinit z nich světice, či pokušení nahá,
a jeho štětec neklidný se skloní k versi druhé.
Jen vzplaňte, krásné židovky, než v solné sloupy tuhé
vás pomsta boží promění a krásu vaši zkruší;
vy máte těla opojná, však Jahve žádal duši.
Tma přichází a usedá na snědé vaší pleti,
šer této síně poznovu vám dává zkameněti.
Na další malbě, jejíž stín je zdánlivě pln zrady,
zří zesmutněle Dálila a spoután Samson mladý.
Přespříliš mnoho tajných sil v tom obraze se zračí,
jsi zbaven obří síly své, ty důvěřivý spáči!
Lest podlamuje odvahu a slast tvou sílu loupí,
čas velmi dlouhý uplyne, než zakymácíš sloupy,
než na lví tvojí palicí zas rusá hříva vzbují
42
a vybiješ své pochopy, již dnes tě obstupují.
Je štíhlé hrdlo Dalily a plece její bílé,
ve strašném tichu Samson bdí a teskní po své síle.
Pak temné tu jsou obrazy, kde pijáci a žráči
se stolu žití hltají, co hrdlo jenom ráčí,
svým vlastním tukem zalklí jsou a oplzlostí skleslí
a čistá touha ani rys jim v tváře nevykreslí.
Čpí vinné splašky zakyslé a nezhryzané kosti
a zvláštní, tupý, mrtvý stesk je v jejich opilosti.
Snad fatum za ně pozvedá do výšky pivní džbány
a pouze vnitřním temnem svým jsou smysly zaměstnány.
Až padnou, jak by podťal je. Dech animální, hustý
se do ticha zdá vycházet jich umlklými ústy.
A jiný obraz: zátiší. Dva bažanti a pávi,
v jichž chladných barvách rozlito je celé moře slávy.
I stolní ryby měňavé se stříbrnými boky,
jichž pohled, ač je záhadný, je kalný, nehluboký.
I otevřené ústřice. A poustevničtí raci,
jež hloubka mořská jako klíč k své záhadnosti vrací.
A potom haldy ovoce. Jas citronů a višní,
tíž hroznů vzácnou krví svou, jež v přísvitu se pyšní,
Pel sametový, přejemný, jímž povrch oliv tmí se
jak vzácný poklad rozložen na křišťálové míse.
A v zelenavých skleničkách je saarská réva bledá,
v níž topas žlutý rozptýlen, jenž rýžovat se nedá,
ač perlí se a nadnáší a živoucností kmitá;
však se soumrakem nastalým jsou všecka vidma smyta;
Pak už jen ticho strašlivé, to ticho jam a kobek,
kde hrůza slávu překoná, jsouc její dvojnásobek.
43