JE LIDSKÁ HRUĎ
Je lidská hruď jak spící sad, jejž jarní vítr tkne se,
jak rozhučelá zvonice kdes ve hlubokém lese,
keř nehybný a trčící sám v opuštěném poli,
jenž resonancí života se náhle rozhlaholí.
Jak po mateřství lačnící a odevzdaná žena,
jak dlouho zmlklá polnice zas k ústům přisazená.
Je lidská hruď tak sevřená jak boky skály slepé,
v níž hukot vnitřních požárů však ustavičně tepe,
v ní časem kráter otevře a přepětí své shladiv,
vším zachví zemským povrchem hrom hefaistovských kladiv.
Je lidská hruď jak plný úl, tak pokojný svým tvarem,
z nějž včely sladkých myšlenek jsou vyvábeny jarem,
by zmámily se rozkoší a vpily duši poupat
a mohly v zlatu slunečním až do zenithu stoupat.
Hrob hluboký je lidská hruď, však zasutý jen zpola,
z nějž mrtvý pouze zdánlivě zas po životě volá,
po jeho síle, rozkoši, po jeho snu a boji,
po hořkém jeho vavřínu pne mladou ruku svoji,
sen mrtvý pouze zdánlivě je lidské srdce v těle,
je zevně všecko hořící a plno krve vřelé.
50