KRÁLOVSTVÍ DUŠE
Takový krásný, plachý kraj. Obloha modrá, mračna.
Nedojdeš cíle touhy své, jednou je stíhat začna.
Kam ona plují, pluješ též na velké lodi snění,
vábí tě strašná vnitřní moc, oceán sám to není.
Jeví se zrakům, ztrácejí v tisíci klamných stanech,
nestihneš s nimi přístavu, bludné své pouti zanech.
Nejčistší dálku, kterou jsi vysnil v svých letech mladých,
nejtěžší vůni z tajemna, kterou tě vesmír zadých’.
V nejhlubší doly věčnosti, k nejvyšším vrchům blaha
za těmi mračny srdce chtíc, po marném štěstí sahá.
Takový krásný, plachý kraj. Řeka tam šumí, tryská,
na boj vln jako na život pohledět můžeš zblízka,
v nezmarném tempu jsoucnosti přes mrtvou vlna živá,
nikdy jich množství jako vojsk duchových neubývá.
Zlato se žhoucí, sluneční rozlévá jasně po nich,
pěna jak hříva zvlněná na sivých perských koních.
Večer se na jich hladině takový odraz shledá,
jako by sličná mrtvola klesala ke dnu bledá,
jak by se písek hvězdný sil s tajemných do vod dlanídlaní,
z mlčících prostor vesmíru do hlubin hrobu za ní.
Takový krásný, plachý kraj, pokojné širé lány,
voňavou travou, osením v hojnosti požehnány,
roubeny lesy černými, ve kterých šum a sláva
tak jako zřídlo mystické vyvírat neustává.
Kde voní kapraď, malina, temnou se krví rdíce,
prsa kde mlčky živa jsou z chladu a pryskyřice.
Vysoko v sosnách usíná vábení žluv a drozda,
všecko až na dech poslední hlubina houštin rozdá,
všecko dá duchu člověka, k samotě který přilne.
Takový krásný, plachý kraj. Království duše silné.
63