BALLADA.
Čtyři bděli, pátý spal,
Sny mé, Štěstí, Radost, Žal
a ten pátý Osud byl –
co jen snil?
A já pravil: Moje Sny,
zpět se vraťme do vesny!
Ale Sny mé – ký to vzlyk? –
Prchly v mžik! – –
A já pravil: Štěstí mé,
k sobě blíž se stulíme!
Ale Štěstí – bludný pták! –
vzlétlo v mrak.
A já pravil: Radosti,
oblaž mne svou milostí!
Ta však náhle vzdychnula – –
Zhynula...
A tu v nitru zved’ se Žal,
zaštkal bolně, zavzlykal
a můj Osud, který snil,
probudil.
36
Tu vstal Osud dotěrný,
škodolibý, příšerný,
že sám Žal, jak zřel ho, prch’ – –
V tmu se vrh’...
Píchlo vše. Však Osud můj
krutě, tvrdě děl mi: stůj!
A co stál jsem v děsu tich’,
dal se v smích.
Dal se ve smích šklebivý,
v pustý, divý, děsivý – – –
– – – –
Stál jsem zdrcen. – Kolem nás
mizel Čas...
37