Šerem k ránu (1901)

Verše, Čechoslav Ostravický

Diplomatická verze Ediční verze
ŠEREM K RÁNU.
VERŠE
Č. OSTRAVICKÉHO.
NAKLADATEL A. PÍŠA V BRNĚ.
[1] Tiskem Ant. Odehnala v Brně.
[2] Své milé ženě posvěcuje Č. O.
[3] Č. OSTRAVICKÝ.
Vedle Bezruče vynořil se nedávno ze své samoty, ozval se ze svého zátiší. Oba zrodila půda Těšínska, oba o ní zpívají, vstřebavše její pokoření, její bědu i její utajenou sílu ve svou vřelou krev, která bije v žilách jejich nepokojně, toužíc po štěstí svých drahých bratří.
Č. Ostravický (recte Ant. Hüttler) narodil se ve Frýdku r. 1869. Vyučil se kovářství, prošel jako tovaryš kus světa, studoval nižší průmyslovou školu v Brně. Nyní žije v Nouměřicích v Čechách jako přednosta malé stanice železniční.
Dlouho utajené zpěvy u Ostravického konečně vytryskly. Vydal letos v „Slezské Kronice“ veršem některé slezské pověsti, přítomnou sbírkou representuje se poněkud soustavněji. Mimo to napsal drama „Bludné cesty“ (v rukopise) a chystá veršovaný epos o slezském hrdinovi Ondráši.
Od dětství ustavičně cosi revoltuje v Ostravickém, přirozená touha vedla jej k veršům. Hleděti třeba na něho téměř jako na samouka, jenž jen několika nepatrnými nitkami spojen je s našimi proudy literárními. K poesii nebyl přiveden okolnostmi zevnějšími, nýbrž opravdovou potřebou vnitřní.
Řádky ty psány jsou ad informandum.
V PRAZE, v říjnu 1900.
Ad. Kubis.
[5]
PROZPĚVEM.
Šero bylo kol a kol. V mlhách dálky tiše spaly, přes mé duše rmut a bol dumné tóny snivě vály; jak let tichých oblaků v jímavém svém zamlčení, plny vlahých soumraků vály v chvění. A mé kroky mlhami v neznámo jak ztrácely se, nitra mého strunami tóny v píseň pojily se; touhou, smutkem, dechem dum, vším, čím hruď má plála, vřela, jako nocí vánku šum píseň zněla. A tak šel jsem v dumách, sám, přemítáním, pochyb šerem, často krok můj tu i tam tím i oním zbloudil směrem; ale nitra hlas mi děl, u cíle že vposled stanu – – – A já s vírou v duši spěl šerem k ránu. 7
ŽE SNILI JSME....JSME...
Že snili jsme, to vím, a že to bylo z jara, kdy země v polosnu a v tuchách chvěla se, kdy v srdci rostl zpěv – ta píseň stará, stará! o lásce horoucí, o dobru, o kráse – – – O lásce horoucí, o dobru, o kráse, o všem, co ztajeno je v blahé tuše jara, na řasách očí tvých, jež měkce chvěla se, jak v duši ptáčete ta píseň stará, stará! Jak v duši ptáčete ta píseň stará, stará! o lásce horoucí, o dobru, o kráse nám v duších představa tak luzná, tenkrát, z jara, jak rosná krůpěje na květu chvěla se. – Když zem’ jak pocel tvůj na rtech mých chvěla se, když sladce zněla kol ta píseň stará, stará! o lásce, o štěstí, o dobru, o kráse, my pouze snili, žel! – – to dávno – dávno! – – – – – – – – – – – – – z jara....jara... 8
PADALY HVĚZDY.
Padaly hvězdy, padaly, padaly s výšin nebe, a já se chvěl a v dumách ptal, co mne tak v srdci zebe. Co mně tak bolno, teskno tak, co mne tak tíží, svírá, jakoby na mne klesala obloha nebes širá. Jakoby duši zoufalství příšerná náruč spjala, a ona za číms’ neznámým v bezměrném bolu lkala....lkala... Padaly hvězdy, padaly do hlubin s výšin nebe, a já si s bolem vzpomínal, mládí mé, tebe! tebe! 9
CHTĚL BYCH TAM BÝT...
Chtěl bych tam být, v tom ráji, daleko lidských cest, kde nezřít v širém kraji ponuré valy měst, kde zloba ptáka v letu, ni sny nic neruší, kde s písní vůně květů jen kane do duší. Ó tam, kde u potoka ve květech Něha sní, kde mládí sladká sloka se spřádá do básní, kde vše, co plá kol, cítí, jest jednou básní jen, – ó tam, tam chtěl bych sníti nejsladší lásky sen! To s tebou, drahé dítě, chtěl bych tam šťasten být, kam laňka na úsvitě bez bázně chvátá pít, kde voní luh, pták jásá slunečním ve třpytu, a věčně mladá Krása sen spřádá v pažitu. 10
ZNĚL TLUKOT SLAVÍKA...
Zněl tlukot slavíka v šeř noci mlčenlivé, v tvé oči kouzelné, tak hluboké a snivé kdy vzníceně jsem vzhléd’, a nivy voněly – šla smavá Mája kolem, a podél jezera, po stráních, sadem, dolem plál sterý vonný květ. A v němé rákosí, jež nad vodou se chvělo, co slovo na rtu mém neznámou touhou mřelo, sen jarní noci kles’, a bylo ticho kol, jak v oné svaté chvíli, kdy „Ave“ dozvučí a echo dálkou pílí, až v stínech hasne kdes. Tu mladou duši mou proud citů schvátil vírný, že náhle, noci dech co celoval nás smírný, já klesl k nohám tvým, a vznícen rozkoší já celoval tvé ruce a šeptal zmateně v té lásky sladké muce, jen ty žes’ štěstím mým! A s písní slavíka hlas srdcí našich splýval, jak zbožně, vzrušeně nám lásky hymnus zpíval ve hrudích toužících, a pták co v šero pěl a naše hruď čím zněla, tím snící příroda kol chvít se zdála celá v ozvěnách tisících! 11
HODINY BIJÍ...
Hodiny bijí; slyšíš? – Zas! – Bože, jak čas ten letí! v éther jak smavý ptáka hlas, jako to snění dětí! Jako to žití, jež je snem, jako to lidské štěstí – – dítě mé, než se nadějem’, bude nám jíní kvésti. – – Hodiny stichly. – Stul se blíž, mějme se, mějme rádi, uprchlé nikdy, nikdy již nepřijde nazpět mládí! 12
BUDU S TEBOU!
Budu s tebou, dítě moje, budu s tebou tiše snít, až nám bude nade hlavou bouře žití divě hřmít. Až nám budou dravé vlny břehy dnů těch vztekle rvát, budu s tebou, po tvém boku neochvějně, klidně stát. A když na tu lásku naši svět i osud zanevře, náruč moje stejně vroucně tobě vstříc se otevře. Budu s tebou, budu s tebou celé žití, každý čas, a když umřeš, zhynu s tebou, bych byl s tebou v nebi zas! 13
VEČERNÍ CHVÍLE.
Ty tiché večerní chvíle, jak mám je vášnivé rád, tvé ruce hebké a bílé kdy mohu ve svoje brát! Kdy rty mé žíznivé zase tvá ústa celovat smí, kdy cítím, ve tvojím hlase co něhy lahodné chví! – Ó rád mám chvíle ty snivé, v nichž nic nás netíží, nic, kdy jako perly dvě živé tvé oči planou mi vstříc. A jen ty vteřiny kanou do ticha snícího kol, a nitrem vzpomínky vanou na mnohou radost a bol. A já tak chápu tě zcela, jak ty mi rozumíš zas, čím plane duše má vřelá, jež mizí po stopách krás. – – V těch chvílích bez vášní, bolu, co tepla, lásky v nich jest! – Cos’ duše hovoří spolu a mizí k výšinám hvězd! 14
ŠTĚSTÍ.
Ach, mít se rádi, rádi do skonání a celý život býti sobě vším –: ty duši mé jas, blaho, požehnání, já věrným druhem tvým. – Ach, býti vždy tak důvěrni, tak prosti a pochopit se zcela navzájem, znát omluviti chyby, cenit ctnosti, být silni v citu svém! A svorně jít vždy radostí i trudem a mimo sebe nehledati nic – –: rci, dítě mé, zda v tomto žití chudém naleznem’ štěstí víc? 15
AŽ JEDNOU...
Až jednou vlas nám zbělí a vrásky zryjí líc, až ten náš život celý kams’ mizet bude v nic, až jednou všecko zmizí, co k předu vedlo nás, a v stopy naše cizí až noha stane zas –: Chci přivinout tě k sobě, tvých lící slíbat běl, chci v posled říci tobě, jak rád jsem tebe měl. Chci v lásky smírném plání všech smyslů stišit vír a v tichém díkůvzdání chci s tebou v mrtvých mír! 16
V NOČNÍ SLUŽBĚ.
Bousoly jehla nehybně stojí, dráty jen dýše vánku šum, v přístrojích ticho – v duši jak mojí – a já se lekám vlastních dum... A jako dráty znění to jemné vzpomínky šumí nitrem mým bolně i sladké, světlé i temné ševelem teskným, tlumeným. – Illuse sladké, představy, snové, naděje světlé v příští věk, všecko, co mládí svojím jen zove, a co mi urval žití vztek. – Vše vane kolem... A noc se táhne, tikot jen hodin ruší klid – – A srdce po čems’ minulém práhne, po čems’, co nelze vyslovit......vyslovit... 17
ČÍŠ DOPITA...
Číš dopita až na dno, má Touho, pojďme spát, je pusto kol, a chladno k nám vane odevšad. Kol stoly překácené a láhve rozbité a v hrudi zkrvácené vše city rozlité – – A noc je kol; noc tmavá, – a my tak sami tu, jen bolest, bolest dravá vře v duše úkrytu. Vře, vlní se a válí, jak bouře hloubí skal, a kdes tam v dáli, v dáli lká mládí Ideal – – – Rmut, lítost kolem dýše a k srdci blíž a blíž jak balvan padá s výše dnů marných kletá tíž – – – – 18
DVA ČERNÍ MOTÝLI.
Údolem táhly stíny, jak černých ptáků sbor a z vísky u potoka zazníval tónů chor; – jak nad rovem by matky si dítě zaštkalo, tak z tonů těch mou duši cos’ smutně volalo. Kdo as to na mne volá? – Má matka dávno spí a v jednom lůžku s otcem pod prstí země sní, mé sestry, bratři, druzi –: vše světem rozváto – – ó kdo tím hlasem smutku, kdo na mne volá to? Tu krok můj zvyklý chvatu jsem zvolnil na chvíli a zřel, jak kol se kmitli dva černí motýli; ti kolem hlavy mojí letěli se mnou dál, z nich jeden – moje bludy, z nich druhý – jejich žal – – – 19 To ve mně mojí duše luh zdeptaný se tměl, to jezerem mých citů po vlnách stesk se chvěl, to po nivách mé duše se stíny trousily, a šerou dálkou spěli dva černí motýli... 20
NAD SVADLOU RŮŽÍ.
Zlomena, zničena, pohozena v kout, zlobou chvíle odsouzena navždy uvadnout! V jarní čas plna kras usmála se v svět – co jen ptáků zastavilo nad ní tichý let? Kolik včel sladký pel lokalo si z ní, motýlů co pestrokřídlých oblétalo ji! – – – Zlomena, zničena v jeden krátký mžik – ani včelka nezahlesla: „růžeRůže, vroucí dík!“ Zlomený, zničený květ ten přede mnou, a mou duší rozechvělou teskné dumy jdou. 21 Proč jen žít? vroucí cit proč jen nechat plát, každé ruce, jíž se zlíbí, v plen své všecko dát? „Všecko dát a pak v chlad hrobu klesnout v sled, to je život!“ – – jak by hlásal svadlý růže květ......květ... 22
STÍNEM I JASEM.
Stínem i jasem, světlem i tmou, klamem i nadějí dny naše peřejí žití se dmou. Hned tvoji duši pronikne žal, hned se v ní uhostí paprsek radosti, v šeru jak skal. Věčná tu různost, věčný tu taj! Hned pouští zdá se ti svět ten – a v zápětí mníš, že to ráj! Hned najdeš růži, hned najdeš blín, – hned jas tě rozruší, hned padne na duši temný ti stín. 23
NELZE!
Nelze, nelze šťastným být, jakby si to srdce přálo, nelze, nelze často mít ni to málo, nelze, nelze z toho žíti, pro dny příští uchvátiti, co nám srdce blahem nítí – nelze pro vždy šťastným být! Nelze, nelze upoutat prchající blaha chvíle, nelze vždy kol zříti plát růže bílé, nelze paprsk v jeho chvění zadržet ni okamžení, předstihnouti předurčení – – nelze blaho upoutat! Vždy tu vyšší vůle hlas znívá v naše tužby, v přání, vládne nám a vede nás hvozdem, strání, vždy tu Někdo, dál jenž vidí, mlhavé než oko lidí, jenž ty všecky tužby řídí v harmonii plnou krás! 24
STESK DEŠTNÝCH KRŮPĚJÍ.
Noci tmou mžiky mrou, chvíle, jedna za druhou, zdlouha plynou, v nic se ztrácí – – a ty zašlé zpět se vrací v duši mdlou. Ve snů klín padá stín černé noci ze hlubin, deště krůpěje se roní okna sklem, jež teskně zvoní v moji síň. Ó, co chví vstříc smutku mi z šumu deštných krůpějí! ó, co teskna v něm se vlní, jak vzpomínkou na rov plný nadějí! – – Nelze spát! Musím, jat šumem deště, vzpomínat, stopou mládí, lásky, zpátky v dětství sen, nad rovem matky – nad vším lkát! – – – Noci tmou chvíle jdou, krůpěj, jedna za druhou kanou dolů, v tmu se ztrácí jak sny mládí – – s resignací teskně mrou... 25
MONOTONNÍ, STARÝ ZPĚV...
Monotonní, starý zpěv den co den mi ve sluch tryská, den co den mou dráždí krev splav, jenž syčí, hučí, výská. Monotonní splavu šum noc co noc v můj pokoj znívá, do mých snů a do mých dum jednotvárnou píseň zpívá. Jakoby mi říci chtěl monotonní zpěv ten starý, že to vše, zač v boj jsem šel nítě duši v divé žáry, že ten život kol a kol vždycky táž je stará píseň, kterouž věčně pláče bol, věčný lidský rmut a tíseň – – – Monotonní splavu šum noc co noc v můj pokoj znívá, a do mojich snů a dum divný smutek žití splývá......splývá... 26
CESTOU
Smavá záře hvězd plá mi v šero cest, do dálky jež nocí spějí, kterouž dumy vyprávějí srdci starou zvěst. Nikdo druhý tu v nivě, v pažitu, jen ty moje smutky se mnou kráčí v dálku nocí temnou v duše úkrytu. V kroku mého zvuk spadá srdce tluk, v snivém rythmu dálkou plynou zvuky ty v noc, jíž se vinou stíny božích muk. A mi měkce tak vláha plní zrak, vzdech se vine z mojí hrudi, kde mne tíží, kde mne studí dnů těch chmurný tlak. – Kdež ten spasný kraj, kdež ten duše ráj, v němž to velké štěstí zkvítá, o němž fantasie splítá věčně živou báj? 27 Kdež ten velký cíl, jemuž vždy jsem žil, jemuž v oběť vše to kleslo, v nitro mé co mládí sneslo nadšení a sil? – – Ticho. Ani zvuk. Zní jen srdce tluk, spřádá báj o lidském štěstí noc, jíž trou se podél cesty stíny božích muk. 28
KOLEJE.
Vy neznáte ten divný pocit dálky, kdož denně dlíte ve snů objetí, k nimž večer vždy po hluku, víru války přec ptáče míru tiché zaletí, jak bratr váš, či syn, či přítel známý, jejž boj za chleba volá v zápas ven, by dále hrál kus pochmurné své dramy, co duši vaši měkký škádlí sen, – jenž noci tmou, ať klid, ať vichr kvílí, ať luny svit se kolem rozleje, zří, ponuře jak do daleka pílí ty dlouhé, nekonečné koleje! Ó neznáte, co čarné něhy svůdné, té divné něhy hladkých kolejnic, jež v záři měsíce se lesknou bludné, z té němé dálky duši vane vstříc – –: z ní smutek měkký, hluboký tak dýše, z ní hrůza sladká kane v duše mír, z ní přelud smrti vzrůstá, který tiše v myšlenek bezčetných se vkrádá vír! – – Vše vůkol spí. Klid velký srdcem vane, v sluch neurčitě vzdálený zní šum, to rudý žár v tiš noci zadumané se sloupy kouře stoupá k nebesům, a dálkou kolejí stín chvátá blíže – – – – jak upomínky trudné starý žrec, jenž hlásá v noc, tam, blíž té strážné chýže, jak na koleji zhynul zoufalec – – 29 a za ním druhý, který chmurně bájí zvěsť o druhu, jenž v srdci štěstí nes’, to sladké štěstí, jež se rodí v máji, – a co květ zlomený na kolej kles’ – – – – A vidiny ty rostou, trou se v stíny, jak chmurných duchů mihotavý rej, sval rozjetý, ret krvavý, zrak siný – – – A zrak je upnut hladkou na kolej, po níž se sune dále v neurčito, až tam, kde koleje v tmu splývají, – – – jak mládí sen, jehož vám z duše líto, jejž vlny žití zpět vám nedají, a touha divná obemkne vám duši, svých vzpomínek zpět prchnout peřejí za štěstím svým, jež srdce dlíti tuší v neznámé dálce dlouhých kolejí, – – tou stopou časů, jež se navždy ztrácí a kteréž byly plny jasu tak – – – – Hvizd probouzí vás náhle....náhle... S resignací kolejí dlouhou v dál se sune zrak – – 30
TICHO NA MOŘI...
Ticho na moři, hluboký klid, vlny si ulehly k snění, cítíš jen vánek přes vody jít, plachet zříš lehounké chvění; v západu dalekém krvavá zoře zanikla nadobro v hlubinách moře, v blankytu první hvězdy teď svit matně se kmit. Ticho, tak ticho! – – Duše, co sníš v chvíli té svatého klidu? – trudů svých, smutků zapomeň již, zapomeň dnů těchto bídu! Ticho na moři je všedního žití, hvězdy tak smírně vstříc s výšin ti svítí, svět mizí v hloubkách níže a níž – – nebe je blíž! 31
ZAS PŘIŠLY JSTE...
Zas přišly jste, ó večery vy snivé, vy blahé chvíle pohádek a dum, zas chýlíte se dlouhé mlčenlivé,mlčenlivé jak staří známí k lidským příbytkům. A staré kouzlo, stará něha tklivá zas roste v srdci vaším příchodem, zrak v myšlenkách zas v sněžný kraj se dívá, a duše dumá, dávným jata snem. A je tu všecko, jak to bylo v loni: U kamen dědouš, v klínu vnoučata, a hoši známí škádlivě se kloní nad zrůžovělá, smavá děvčata. A hospodář pod lampou vážným hlasem čte v kalendáři lásky tesknou zvěsť, čte s námahou a pokašlává časem, tu jasní tvář, tu zlobně svírá pěsť – – A v šerém bytu tichnou šepty, šprýmy, bez hlesu dívky derou peří dál, vše naslouchá – – – Za dveřmi zamčenými, slyš! – jakby kdosi slabě zavzdychal... Však ticho zas. – – Jen vítr krajem skučí, tak úpěnlivě, šílence jak hlas – – a bytem vážně hodin ťuky zvučí, a přes vše v dálku dumný chvátá čas. – – – 32 Ó, je tu všecko –: pohádky a báje, smích, hovor, šprým kol stolu u peří, teploučké byty, zadumané kraje, u kamen děd, a Pozor u dveří, sny vábivé, Amora tajné sítě, úkradmé šepty, zraky planoucí, je kmet, je muž tu, je tu jinoch, dítě, sen dnů těch vzrůstající, hynoucí, babičky vetché, pouhý dech a pára, a statné ženy, matky synů, dcer, se chladem zimy vnadné kouzlo jara, červánky jitřní, dumný podvečer – – – A vše a vše, co v chvílích těch se kryje, zas jásat vidím, dumat, plát, se chvít, a vše to kouzlo, chvil těch poesie jak chtěla by se ve mně v píseň slít – – A cítím maně, srdce mé jak jihne, a ze hrudi jak mizí dnů těch chlad – – – Má píseň zní, však slovy nepostihne, jak mám vás z duše, snivé chvíle, rád! 33
TMA A DEŠŤ...
Tma a dešť a vichru sten hučí venku, kvílí, opírá se do oken, výská, pláče, šílí. Nelze spát a nelze snít, klidu v duši není, hodin zvuk, jimž chví se byt, vábí k přemýšlení. A ten vichru s deštěm rej pusté noční hluše jakby děl mi: „Přemítej v hloubí svojí duše. O té válce ničivé, o tom věčném sporu, o té bouři ječivé, plné síly, vzdoru. – O tom, kterak žití to kruhem zla je pouze, na němž plno navito bídy, smutku, nouze – – 34 A za vše, co v nitru tvém plá a hrá a svítí, jak tu nutno s osudem stále zápasiti. Prací, postem, modlitbou jak to nutno chránit, zaplatiti krví svou, celým žitím bránit!“ – – – Bouře jek a vichru sten výská venku, šílí – – duše, dál tou nocí jen k slunci, k tvému cíli! 35
BALLADA.
Čtyři bděli, pátý spal, Sny mé, Štěstí, Radost, Žal a ten pátý Osud byl – co jen snil? A já pravil: Moje Sny, zpět se vraťme do vesny! Ale Sny mé – ký to vzlyk? – Prchly v mžik! – – A já pravil: Štěstí mé, k sobě blíž se stulíme! Ale Štěstí – bludný pták! – vzlétlo v mrak. A já pravil: Radosti, oblaž mne svou milostí! Ta však náhle vzdychnula – – Zhynula... A tu v nitru zved’ se Žal, zaštkal bolně, zavzlykal a můj Osud, který snil, probudil. 36 Tu vstal Osud dotěrný, škodolibý, příšerný, že sám Žal, jak zřel ho, prch’ – – V tmu se vrh’... Píchlo vše. Však Osud můj krutě, tvrdě děl mi: stůj! A co stál jsem v děsu tich’, dal se v smích. Dal se ve smích šklebivý, v pustý, divý, děsivý – – – – – – – Stál jsem zdrcen. – Kolem nás mizel Čas... 37
ČLOVĚK.
Noc byla tichá tak a mlčenlivá; nad knihou nachýlen já v dumách dlel, an duch můj přes luhy a lada snivá kams’ v dálky jako pták v neznámo spěl. Tu náhle z ulice se v sluch můj vznesla směs hlasů neznámých jak vlny šum, má hlava zvedla se, jež ve dlaň klesla, a duše procitnula ze svých dum. A ze tmy neznámý hlas ke mně vnikal: – Co člověk? – Vášní svých to pouhý rob, jichž poutům od věků si němě zvykal a kterým klesá v oběť za všech dob. Ah, člověk! – jiný děl. – To soud byl všední. Přec člověk korunou je tvůrčích snah, je tvorstva vrcholem a výraz slední, jenž v sobě vším je ve všech proměnách. Snad! – třetí děl..děl... – A přec jen tvor to bídný, bezměrných smutků, žalů, bolů plen, jenž za osudu jeden úsměv vlídný jde slepě vpřed a – hyne vysílen. Pah, člověk! – čtvrtý děl. – Toť barbar pravý, jak dravec lačný v egoismu svém, tu tyran podlý, tam zas lupič rvavý, dlaň bezcitnou jenž zvedá proti všem. – – – 38 A kroky zanikly a hlasy s nimi. Noc mlčenlivá dumně spěla dál, a vzrušenými myšlenkami mými stín ponurý a těžký prochvíval. Ten chodců neznámých spor nahodilý jak balvan těžce klesl v mysl mou – – Co člověk jest? – – A zraky mé se vpily kams’ v dálku noci černou, dumavou. A chvíle jdou – – – a zrak můj plný dumy kams’ do hlubin se černé tůně vryl – – – Co člověk jest? – Ó kdož to říci umí! Ó rozpory, kdo vás kdy rozřešil! Co člověk jest? – – Do černa ztrnulého dál neodvratně noří se můj zrak – – – – – A tíseň, rmut a hrůza Neznámého nad duší mou jak černý visí mrak......mrak... 39
BRATŘI!
Dostavte archu! Tu vám nesu zkázku: Je dosud zima, zamrzlé je moře, a všecky hloubky bouřlivé jsou tiché. Vy dostavte však archu, volám, bratři! Hodiny stále jdou, hodiny věků, a brzy Jitřenkou Pán k slunci vzhledne. Dostavte archu! Ještě dálka dřímá, a po horách se bledé mlhy vinou. A přijde den – – Kdos, jenž už byl tu kdysi, zas přijde, žhavým dýchne v hloubky dechem, a nad krajinou zakmitnou se blesky, a tuleni v svém udáví se tuku. A protož připravte své duše, bratři, své Krásky oblecte, jež milujete a kteréž Světlo rodí. – V srdci, bratři, jim každý dobudujte pevnou archu. 40
PLOUT BUDEME.
Z vod prohnilých až vyplujeme silní a v moře širé vplujem v proudy nové a zpěv náš hladinu až mocně zvlní – plout bouří budeme jak heroové. Nás nezalekne rozbouřené moře, jak ty, co se břehu k nám hodí kámen ve vzteku svém, my dočkáme se zoře a v živý stopíme své lodě plamen. Plout budeme ideí reci smělí, pronikli zcela velké doby vidmy – Za námi v tmách svět jeden zmizí celý, k novému doplujem a budem – lidmi. 41
VZEJDE CHVÍLE...
Stojí psáno: Čekejte, jsouce bdělí! Buďte vzhůru, pějíce žalmy jitřní, Střežtežstřežtež pilně planoucí srdce svoje, hořící kahan. Neboť, bratři! veliká vzejde chvíle! Vzejde slavná, slunce jak vzchází z jitra, vzejde mocná, září svou pronikajíc nebe i zemi! Vzejde krásná, milenka něhy plná, vůní růží dech bude její sladký, hlavu svoji s úsměvem schýlí lidstvu na srdce ryzí. Vzejde tiše z dalekých končin Světla, vzlétne v azur, holoubě sněhobílé, v zobci něžném ponese lidstvu všemu ratolest míru. Bude rovnost, bratrství bude, láska, dobro, soucit vládnouti budou srdcím, v jejichž Souzvuk plát bude světla plný Ideal svatý! – 42 Ale bděte, čekejte připraveni! Není v boji, v tvrdosti zbraní vašich, v toku krve, v brutální síle dravců záruky v příští – – Srdce čisté, planoucí, buď váš kahan! V duši vaší, v hlubinách oku skrytých leží zlato, démanty čaruplné: Víra a Láska! 43
BOHU PONÍŽENÝCH. (Modlitba.) Slezským dělníkům.
Ze hlubin dnů těch, z tůně žití valné, z údolí rmutných, mhou jež zastřeny, kde stíny smutků chví se těžké, kalné, a vzdechů trpkých chmurné ozvěny, z propastí těch, v nichž pláč a vzlykot znívá, kde bol a děs hruď bídných stále zrývá, zní k výším nebes přes dnů vír a kvas, zní srdcí našich nekonečný hlas: O Bože náš, ó Bože ponížených! Ó Bože síly, Bože volnosti! Kdy sejmeš pouta z šíjí ujařmených, kdy zažehneš nám slunce rovnosti? Kdy vyhladíš nám z hrudi utrpení, kdy kletbu sejmeš bídy, ponížení? – Ó Bože náš, kdy stišíš bol náš, sten, kdy v spásy uvedeš nás slunný den? – Viz, v žalu jdem’ chodbami dnů těch stále, a kroků našich těžký, chmurný zvuk ozvěnou sterou roste, hučí dále jak nocí tmavou zvonů bouřný tluk; zní v hody zpupných za svítání, šera, zní marně v plesy jich dnes jako včera, zní v nebes báň, zní ve Tvou slunnou říš – což, Bože náš, nás neznáš, neslyšíš? – – 44 Žít chceme, žít! Na tomto pruhu země, kde v bídě své jsme rostli, strádali, zkad k Tobě v úctě vzhlíželi jsme němě, kde jméno Tvé jsme prvně vzývali, – na půdě té, jež prosáknuta zcela slz našich proudem, žhavým potem čela, my chceme žít, my volně chceme žít, ne otroky, my lidmi chceme být! Jsme jako stádo stále vzrůstající, jak vojsko jsme, jež větší každým dnem, a hlas náš bouřný, volnost žádající, otřásá mocně věků základem. Tmou předsudků k poznání světlu jdeme, své lidské právo, chléb svůj živný chceme a v země rodné širých oblastech chcem svobodu a rovnost – rovnost všech! Ne rovnost vylhanou, ne volnost lichou, ne farizejských hesel prázdný šum, ne svobodu, jež diktována pýchou, je skvrnou hanby volným národům –: chcem’ lidmi být, ne lájí porobenou, chcem’ lidmi být, ne lůzou znásilněnou, chcem’ lidmi být dle práva lidskosti, chcem’ světlo ryzí, pravé volnosti! Ó Bože náš, Ty, jenž Jsi Volnost sama, jenž Rovnost Jsi a Láska, Láska všech, jenž Soucit hlásáš v dnů těch chmurné drama, jímž hrudí našich trpký chví se vzdech, – 45 ó Bože náš, Ty Bože bídných, malých, jenž’s Nadějí všech tužeb našich stálých, Ty s námi buď, Ty žehnej naši zbraň, v boj vítězný veď tvrdou naši dlaň! Ty, Bože náš, dej svornosti nám sílu, Ty falešných nás vzdaluj proroků, tuž paže naše k velikému dílu, tož k uplatnění lidských nároků; Ty s námi buď, v tom zápasu, buď s námi, buď majákem nám zářným nad vodami, Ty vírou v právo síliž naši hruď, Ty vůdcem nám i učitelem buď! Co zákonů nám přežilých jsou svory, co jednotlivců zpupných drzý řád? my chceme vpřed za svitem nové zory, kde hyne tma a bídy zhoubný chlad! Ty Bůh Jsi náš, my k Tobě modlíme se svým každým vzdechem, jenž se v hrudi třese, a každý vzlyk, jenž duší naší chví, ždá nocí, dnem: „Ó veď nás k vítězství!“ 46
DĚL JSEM: USTAŇ!
Děl jsem: Ustaň! smutku svému, a mne srdce bolí dál, prch’ jsem v dálku hoři všemu, a přec duši rve mi žal. Zůstala mi píseň jedna, jeden povzdech, jedna tíž, a já cítím, v tváři bledna, těch že nezhostím se již. Jeden pohled v rodné stráně, k rodným bratrům, v domov zpět, jedna upomínka na ně – a mi vzdechem chví se ret. A jak z moře vlna dravá stoupá k srdci divý žal, a z mé duše píseň lkavá vane chmurně, teskně v dal... 47
NA LYSÉ. Věnováno členům. „Odry“.
Na Lysé stojím. Hluboko pode mnou pění se Ostravice, v dálku jež hukotně pádí a šumí, jakoby v odboji, vzdoru, jakoby v nezkrotné záští a hněvu chvátala k pomstě... Na Lysé stojím, ponořen v dumy. Kolem mé hlavy oblaka ponurá, mlčenlivá do dálky táhnou – – do dálky širé, do dálky němé, přes města valná, přes vísky tiché, přes luhy snivé, k severu dál, oko mé za nimi, za nimi, za nimi letí – – a mojí duší hluboký proniká žal! Hluboký smutek, hluboký smutek a hoře, nezkrotné záští, nenávist, urputný vzdor! – – Vidíš ta města? – Kamkoliv šine se zor, jedno vše jařmo! Přede mnou k severu, na jihu za mnou, jeden vše útisk a vzlyk, k západu na levo, k východu v pravo, váda a křik – – – 48 Vidíš ta města? – Žaláře vidím, pouta zřím na rukou bědných, okovy na srdcích, na duších násilí děs, vůli zřím zdeptanou, národa zářivou hvězdu v močálech kdes – – – Vidíš ty kraje? – Hodnota člověka v smrduté veteše spolku, a jako nevěstka prodejná, hříšná, Svoboda na poduškách válí se líně – – Zmučený, zjařmený národ, přibitý na kříž, jenž s temene Lysé k nebi se ponuře vzpíná, jako to hoře, jako ty vzlyky a vzdechy národa mého – – – Nebesa, neslyšíte? – – – – Na Lysé u kříže stojím. Z nesmírné, závratné výše oko mé ponuře do dálky, do dálky letí a kolem hlavy mé chmurně a tiše oblaka v dálku zřím spěti – smutky mé duše, hoře mé, hluboký žal, nezkrotné záští, nenávist, urputný vzdor oblaka do dálky nesou, poslové chmurní! Slyšíš jich hlas? – 49 Ticho kol, ticho! Jen hluboko pode mnou Ostravice šumí a hučí a pádí v nezkrotném vzdoru a záští v krajiny smutné – – Ticho kol, ticho! – A kolem mé hlavy oblaka temná a smutná, poslové ponuří, chmurní, do dálky letí – – – 50
NESKLÁNĚJ SE!
Neskláněj se, bratře můj, neskláněj se k zemi, srdce pána, jehož ctíš, jak ten kámen němý! Neuslyší proseb tvých, neuzná tvá práva, marně k zemi chýlí se otrocky tvá hlava. Neskláněj se, k předu jdi vlastní cestou svojí, tam, kde ruce bratrů tvých v jeden svaz se pojí. A než bys se lokajsky lísal k nohoum pána, raděj zhyň – – A pamět tvá bude požehnána! 51
TA PÍSEŇ STARÁ Petru Bezručovi.
Ta píseň stará, ta píseň dávná, nadšená, vroucí ta píseň zápasů, bojů, ó bratří, ta dopěna není! Ta píseň vzdechů a slzí a bolů, ta píseň zjařmených, v poutech již hynou, ta píseň znásilněných, jíž dechem je požár, tisících srdcí plamen, jíž perutí touha je po slunci, po světlu žití, jíž síla je mohutný odboj a vzdor, ó bratři, ta doposud dopěna není! Neb doposud tyran nám ze hrudi nevyrval, nevyštval cit, jak mohutná, kypící vlna jenž nitro nám zvedá! ten mohutný cit, ten veliký, silný a nezdolný, drahý, jenž darem je nebes –: cit bratrství, družnosti svaté, cit jednoty krevní a příslušnosti – a doposud vzpínáme ruce po objetí matky, po šedinách otce, 52 po plápolu rodného krbu, po bublání potůčků, říček, po ševelu lesů, jež v dětské nám snění své kouzelné zpívaly písně, tak sladké v otčině drahé! A doposud víra nás sílí ve svaté a nezdolné právo a v pravdu, a mohutná, plamenná touha na oltářích vznícených srdcí nám plane po rovnosti, lidskosti, dobru, po slunci, jež matkou je žití! Ta píseň stará, ta doposud dopěna není! Neb doposud řetězů chřest a řinčení okovů chodbami zvučí a doposud v žalářích ponurých dnů svoboda úpí a volnost a právo a doposud barbarů služkou je pravda! Neb doposud úpěním dítek a vzlykotem žen a kletbami mužů chvěje se vzduch! A doposud u krbů rodných duch bezpráví zažíhá plameny pomsty, a na krovy rodné též násilí padá a vraždí jich klid! A doposud otčina naše, ta krásná, ta znásilněná pod hrobařů bezcitných kroky se chvěje a úpí a sténá! 53 Ta píseň stará, ta nadšená, plamenná, úchvatná píseň, ta dopěna není! Ó bratři, my po březích Opy a Odry a Olzy se dejme a v pochodech po krajích rodných my vroucně píseň tu pějme! 54
SVÉ SRDCE NADŠENÉ...
Své srdce nadšené já vytrhnout bych chtěl, své srdce planoucí bych vyrvati chtěl z hrudi a žhavé, krvavé já vrhnout bych je spěl v chlad dnů těch, jež tak studí! Já rozervat bych chtěl své srdce nadšené a s němou výčitkou je vmetnout v tvář své doby, v ta čela ledová, v ty tváře znavené, tak plné chmur a mdloby! A horkou jeho krev, jež tobě, lide můj, svou každou krůpějí vstříc blouznivě tak plála, krev jeho kouřící, jež nikdy původ svůj lokajsky neskrývala, tu rudou, žhoucí krev, jíž každým vzkypěním byl vzdor a nenávist odvěkým vrahům práva, jimž panství s okovy vším bylo toužením a tmářství všecka sláva –: Tu krev bych líti chtěl v ta nitra uvadlá, v ty duše zlomené, tak plné chabých stínů, v ta srdce znavená, bezmocně propadlá chmur bědných v prohlubinu. 55 Tu krev bych líti chtěl v ta nitra stydnoucí, v ty duše znuděné, bez touhy ku povzletu, v ta srdce prodejná, k nízkosti tíhnoucí, v nichž není žáru, vznětu. Bych věděl, země má, že Lásky vznítím žár v těch srdcích k luhům tvým a k zjařmenému lidu, jejž rdousí bezpráví, jejž deptá zášť a svár v tmu poroby a v bídu, bych věděl, krví tou že vznítím nadšení a sílu k zápasu v mdlé, chabé generaci, bych věděl, paže všech že v novém vznícení se vzchopí k činu, k práci, bych věděl, krví tou že vody stojaté se zvlní mohutně v té tůni všedních kalů, že nitro člověka zas vzplane vypjaté vstříc Dobru, Idealu! 56
JITŘNÍ.
Tmy řídnou, bratře, pohleď jen, nad lesy vstává nový den; ó bratře, vstaň a v tvrdou dlaň juž sevři mocně svoji zbraň, ó vzhůru, v širé pláně, zní dálkou Anděl Páně! Ne zbraně, bratře kovové v své sevři ruce žulové, pochodeň světla zbraní tvou buď planoucí a vítěznou a v srdci víra, drahý, v tvé ryzí, lidské snahy! A chvátej plání, chvátej dál, před sebou světlý Ideal; ne bojácně, ne skroušeně, však hrdě, mužně, vzpřímeně ty chvátej cestou práva – ó vzhůru, jitro vstává! 57
AŽ PŘIJDE ČAS...
Až přijde čas a Pán, jenž světům vládne, pokyne tobě, lide uštvaný, by z pouště dnů těch mlhavé a chladné dnů světlých uvedl tě ve brány: ó jenom pak, v té chvíli velké, svaté, jež vzejde maně, nečekaně tak, kéž srdce tvé, po světlu touhou vzňaté, je připraveno, očištěno pak, kéž u bran těch tvá duše čistá stane, kéž říci smí: „Jsem připravena, Pane!“ 58
POCHODNĚ SEM!
Pochodně, bratři, pochodně sem! Pochodně zářící do rukou všem! S pochodní Lásky a Víry projděme slezský kraj šírý, rodnou svou zem! Vizte ty luhy tam, vizte ty hory, stráně a bory! Vizte ty dědiny, vísky a města, zjařmené kraje, – všude, kde temnotou vine se cesta, pochodní požár ať vlaje! Na srdcí zavřené brány mladická uhodiž pěsť, na všecky otčiny strany hlásejme zvěsť: „Zahoďme pouta svá, strhněme svory, pevně se seřaďme, jako ty hory, nechceme otročit, žít chceme, žít, volni chcem být!“ A proto, bratří, sem pochodně zářící všem! Pochodně Osvěty, Lásky a Víry vrhněmež nadšeně v slezský kraj šírý, v rodnou svou zem! 59
DOZPĚVEM: CÍL.
Jeli, jeli krajinou úvozem i mýtinou, jeli družně tři jonáci nivou, strání, dolinou. A jak jeli, slunka pal bičoval je, sežíhal, oni dál však jeli k cíli, v neznámu jenž světlý plál. A než půldne dojeli, k prosté chatě dospěli, dívku luznou jako jaro na zápraží uzřeli. Usmála se, zarděla, jonáky jak uzřela, a z těch prvý, jak ji spatřil, okouzlen byl docela. „Hola, braši!“ stanul, křik’: „dost již pouti té jsem znik’; k čemu strádat cestou krušnou? – Za společnost mějte dík! Ty, má krásko“, zatoužil –: „tys’ můj skvoucí, krásný cíl! Nechci víc, než u tvých nohou abych věčně s tebou snil!“ – – 60 A zas dále krajinou, úvozem a mýtinou jeli mlčky dva jonáci nivou, strání, dolinou. A jak jeli, bouře zlá od hor k nim se blížila a tma hustá cestu krušnou trojnásobně stížila. A než k horám dojeli, ku hospodě dospěli, tábor lidí hodujících před hospodou uzřeli. A tu druhý, schvácen, bled, klesající hlavu zved’: „Nelze dále, tady zbudu, konec pouti, konec běd! Co mi Idealů svit, tak-li nutno strádat, mřít? Dojít k cíli zlomen, zničen? – Ne! Já žít chci, žít chci, žít!“ – – Ale třetí, ten jel dál ve tmu lesů, v srazy skal, ač mu drahé pro soudruhy divý smutek srdce rval. Co mu dívčích očí jas? Co mu lidí ples a kvas? On jen stále zníti slyšel v hloubi duše svatý hlas –: 61 „Dále k cíli, dále spěj ve tmu noci, v živlů rej! A bys zhynul – co to značí? – Chtěl’s – a na tom dosti měj!“ A tak spěchal noci tmou s hory jedné na druhou blýskavici kolem sebe, rachot hromu nad sebou. Však – hle! – Z blízka cíl zřel plát! Než však mohl zajásat, krok – a výkřik – – V propast děsnou srazem hrůzným ve tmy pad! – – – Stará báje! K předu jdem’ dnů svých světlých za cílem, co v té cestě různých svodů, co tu srázů naleznem’! Bohové co v zlovůli překážek tu sklenuli! Ty však, jenž tou cestou kráčíš, vzpomeň těch, již zhynuli. 62 OBSAH:
Prozpěvem7 Že snili jsme8 Padaly hvězdy9 Chtěl bych tam být10 Zněl. tlukot slavíka11 Hodiny bijí12 Budu s tebou13 Večerní chvíle14 Štěstí15 Až jednou16 V noční službě17 Číš dopita18 Dva černí motýli19 Nad svadlou růží21 Stínem i jasem23 Nelze!24 Stesk deštných krůpějí25 Monotónní, starý zpěv26 Cestou27 Koleje29 Ticho na moři31 Zas přišly jste32 [63] Tma a dešť34 Ballada36 Člověk38 Bratři40 Plout budeme41 Vzejde chvíle42 Bohu ponížených44 Děl jsem: Ustaň!47 Na Lysé48 Neskláněj se!51 Ta píseň stará!52 Své srdce nadšené55 Jitřní57 Až přijde čas58 Pochodně sem!59 Dozpěvem: Cíl60
1895–1900.
E: až; 2004 [64]
Bibliografické údaje

Nakladatel: Píša, Arnošt; Odehnal, Antonín
(Nakladatel A. Píša v Brně. Tiskem Ant. Odehnala v Brně.)

Místo: Brno

Vydání: [1.]

Počet stran: 64

Věnování: Hittlerová, Marie
(Své milé ženě posvěcuje Č. O.)