KOLEJE.

Čechoslav Ostravický

KOLEJE.
Vy neznáte ten divný pocit dálky, kdož denně dlíte ve snů objetí, k nimž večer vždy po hluku, víru války přec ptáče míru tiché zaletí, jak bratr váš, či syn, či přítel známý, jejž boj za chleba volá v zápas ven, by dále hrál kus pochmurné své dramy, co duši vaši měkký škádlí sen, – jenž noci tmou, ať klid, ať vichr kvílí, ať luny svit se kolem rozleje, zří, ponuře jak do daleka pílí ty dlouhé, nekonečné koleje! Ó neznáte, co čarné něhy svůdné, té divné něhy hladkých kolejnic, jež v záři měsíce se lesknou bludné, z té němé dálky duši vane vstříc – –: z ní smutek měkký, hluboký tak dýše, z ní hrůza sladká kane v duše mír, z ní přelud smrti vzrůstá, který tiše v myšlenek bezčetných se vkrádá vír! – – Vše vůkol spí. Klid velký srdcem vane, v sluch neurčitě vzdálený zní šum, to rudý žár v tiš noci zadumané se sloupy kouře stoupá k nebesům, a dálkou kolejí stín chvátá blíže – – – – jak upomínky trudné starý žrec, jenž hlásá v noc, tam, blíž té strážné chýže, jak na koleji zhynul zoufalec – – 29 a za ním druhý, který chmurně bájí zvěsť o druhu, jenž v srdci štěstí nes’, to sladké štěstí, jež se rodí v máji, – a co květ zlomený na kolej kles’ – – – – A vidiny ty rostou, trou se v stíny, jak chmurných duchů mihotavý rej, sval rozjetý, ret krvavý, zrak siný – – – A zrak je upnut hladkou na kolej, po níž se sune dále v neurčito, až tam, kde koleje v tmu splývají, – – – jak mládí sen, jehož vám z duše líto, jejž vlny žití zpět vám nedají, a touha divná obemkne vám duši, svých vzpomínek zpět prchnout peřejí za štěstím svým, jež srdce dlíti tuší v neznámé dálce dlouhých kolejí, – – tou stopou časů, jež se navždy ztrácí a kteréž byly plny jasu tak – – – – Hvizd probouzí vás náhle....náhle... S resignací kolejí dlouhou v dál se sune zrak – – 30

Básně v knize Šerem k ránu: