Vy neznáte ten divný pocit dálky,
kdož denně dlíte ve snů objetí,
k nimž večer vždy po hluku, víru války
přec ptáče míru tiché zaletí,
jak bratr váš, či syn, či přítel známý,
jejž boj za chleba volá v zápas ven,
by dále hrál kus pochmurné své dramy,
co duši vaši měkký škádlí sen, –
jenž noci tmou, ať klid, ať vichr kvílí,
ať luny svit se kolem rozleje,
zří, ponuře jak do daleka pílí
ty dlouhé, nekonečné koleje!
Ó neznáte, co čarné něhy svůdné,
té divné něhy hladkých kolejnic,
jež v záři měsíce se lesknou bludné,
z té němé dálky duši vane vstříc – –:
z ní smutek měkký, hluboký tak dýše,
z ní hrůza sladká kane v duše mír,
z ní přelud smrti vzrůstá, který tiše
v myšlenek bezčetných se vkrádá vír! – –
Vše vůkol spí. Klid velký srdcem vane,
v sluch neurčitě vzdálený zní šum,
to rudý žár v tiš noci zadumané
se sloupy kouře stoupá k nebesům,
a dálkou kolejí stín chvátá blíže – – – –
jak upomínky trudné starý žrec,
jenž hlásá v noc, tam, blíž té strážné chýže,
jak na koleji zhynul zoufalec – –
a za ním druhý, který chmurně bájí
zvěsť o druhu, jenž v srdci štěstí nes’,
to sladké štěstí, jež se rodí v máji, –
a co květ zlomený na kolej kles’ – – – –
A vidiny ty rostou, trou se v stíny,
jak chmurných duchů mihotavý rej,
sval rozjetý, ret krvavý, zrak siný – – –
A zrak je upnut hladkou na kolej,
po níž se sune dále v neurčito,
až tam, kde koleje v tmu splývají, – – –
jak mládí sen, jehož vám z duše líto,
jejž vlny žití zpět vám nedají,
a touha divná obemkne vám duši,
svých vzpomínek zpět prchnout peřejí
za štěstím svým, jež srdce dlíti tuší
v neznámé dálce dlouhých kolejí, – –
tou stopou časů, jež se navždy ztrácí
a kteréž byly plny jasu tak – – – –
Hvizd probouzí vás náhle... S resignací
kolejí dlouhou v dál se sune zrak – –