Po tmě se stesklo mi, po tmě dobré a vlídné,
jež hladí mateřsky a jež se na nic neptá,
jež obstoupí jak stráž tvé lože klidné
a nežli usneš, o úsvitu šeptá.
Zacláním zrak a nemohu zaclonit cele.
To světlo na stropě dotěrné je a smělé,
noc není ani den, jen něco neurčitého,
noc není ani den, jen něco lstného a zlého,
noc není ani den, jen něco plného zrady,
co mění přírody zákon a její řády.
Po tmě se stýská mi. Přišlo mi vzpomínati.
Let tomu mnoho je, já večer se vracíval tratí.
Klid letních soumraků byl a voněla země.
Temněly na svazích lesy, řeka hučela temně.
Vracíval jsem se tunelem v době, kdy tmoucí tam tma je.
Tápal jsem temnotou chvílemi naslouchaje,
zda se už nezachvějí koleje pod tíží vlaku.
V tunelu místo bylo vlhké. Kapek jsem slyšel tam pád.
Dnes temnem nejistým bych noc šel celou rád.
A srdci stesklo se, protože stesklo se zraku.
Mé srdce, klidno buď! Dost času bude spat.
A oči znavené si odpočinou snad.
Mé srdce, pamatuj a nevolej noc sem.
Tváří v tvář osudům neulekaně hleď.
Na chmurné otázky měj jasnou odpověď.
Mé srdce, klidno buď; zítra se usmějem’.