PO TMĚ SE STESKLO MI...

Viktor Dyk

PO TMĚ SE STESKLO MI...
I I
Po tmě se stesklo mi, po tmě dobré a vlídné, jež hladí mateřsky a jež se na nic neptá, jež obstoupí jak stráž tvé lože klidné a nežli usneš, o úsvitu šeptá. Zacláním zrak a nemohu zaclonit cele. To světlo na stropě dotěrné je a smělé, noc není ani den, jen něco neurčitého, noc není ani den, jen něco lstného a zlého, noc není ani den, jen něco plného zrady, co mění přírody zákon a její řády. Po tmě se stýská mi. Přišlo mi vzpomínati. Let tomu mnoho je, já večer se vracíval tratí. Klid letních soumraků byl a voněla země. Temněly na svazích lesy, řeka hučela temně. Vracíval jsem se tunelem v době, kdy tmoucí tam tma je. Tápal jsem temnotou chvílemi naslouchaje, zda se už nezachvějí koleje pod tíží vlaku. V tunelu místo bylo vlhké. Kapek jsem slyšel tam pád. Dnes temnem nejistým bych noc šel celou rád. A srdci stesklo se, protože stesklo se zraku. 46 II II
Mé srdce, klidno buď! Dost času bude spat. A oči znavené si odpočinou snad. Mé srdce, pamatuj a nevolej noc sem. Tváří v tvář osudům neulekaně hleď. Na chmurné otázky měj jasnou odpověď. Mé srdce, klidno buď; zítra se usmějem’. 47

Básně v knize Okno: