OHEŇ

OHEŇ
„– a doložil v jarém unešení: Budeme-li tak všichni se chovati, pak ovšem musí zahynout náš národ –; já aspoňaspoň, kdybych byl třebas cikánského rodu a již poslední jeho potomek, ještě za povinnost bych si pokládal, přičiniti se všemožně k tomu, aby aspoň čestná památka po něm zůstala v dějinách člověčenstva.“ Nástin životopisu Františka Palackého. Sepsal Josef Kalousek.
I I
Na nebi hvězdy svítily čistě. Pes ve vsi na měsíc vyl. Já byl na smutném místě. Leskl se v měsíci sníh. Ztrnula země. Hledal jsem němě v závějích. V bělostném příkrovu nebylo břehu. Hlas živý nezavolal. Hledal jsem v sněhu plamen, jenž by zaplápolal. Dobrodružném na pochodu cikáni si oheň zapálili. Ohnivé písmeny se pro mne ve sníh vryly: „I kdybych byl cikánského rodu...“ 41 Jiskérka z ohně zbývala dosud. Ten oheň touha má. Slabýma rukama vyzýval jsem osud. Zhasne jiskra nebo vzhoří? Osud neodpovídal. Čekání moří. A já jsem dlouho oheň hlídal. II II
Cítil jsem únavu těžké chůze k bdění se nutě. A jak jsem sahal pro haluze, mrazilo krutě. Kapka potu řinoucí se s čela v mrazu a vánici na mé tváři zledovatěla. Vzplane ta jiskra v hranici pro bloudící, čeleď pro ubohou jako na znamení, že zde chladná srdce hřát se mohou, že mrazu není? Cítil jsem strašné olovo svých víček, chtělo se mi spát. Křehnoucí rukou věrně na ohníček suché větve jsem klad’. 42 Vítr zhasit plápol usiloval, zdvojnásoboval svůj vztek. Přikládaje jsem si opakoval: „– a poslední jeho potomek – !“ III III
Celou noc zápasil vítr a mráz. Přemáhala mne mdloba. Usínal jsem a procit’ zas, až přišla doba. Zimou a vichrem jsem se chvěl, čekaje příští zoři. Ráno jsem uviděl hranici, jež hoří. 43