POCHODEM HUSÍM

Viktor Dyk

POCHODEM HUSÍM
Pochodem husím chodili jsme dvorem od dvanácti do jedné hodiny. Nic nevím více, než že zval se Rensi, Vlach mezi Čechy samojediný. Malounký nějak zdál se, seschlý, tvář mladámladá, a přece svraštěná. Nervosní sobě připomenu pohyb, jímž škubla sebou ramena. Víc nevěděl jsem, neznal důvod vazby, komplice neznal, paragrafy, sazby. Leč jak jsme dvorem chodívali němí, obzvláště bylo na něm nápadné mi: chtěl ohřáti se v únorovém slunci. Pochodem husím chodili jsme dvorem, němý byl řádně vzdálen němého. V slunečním pruhu vidím zastavit se kohosi zimomřivého. Přinesou dny, měsíce, roky změnu, zapomněl jsem a zapomenu, v slunečním pruhu uzřím však se choulit kohosi zimomřivého. Netázal jsem se, neotážineotáži, jakou měl cestu, jaký cíl, netázal jsem se, neotáži, kam odtud zabloudil. Po obláčcích se neptáš, které nebem plují, v paměti své jen navždy zregistruji: „Chtěl ohřáti se v únorovém slunci.“ 51 Marceline Desbordes-Valmore