OKNO

Viktor Dyk

OKNO
I I
To není okno jiných lidí, jímž někomu se hledí vstříc. To není okno, jímž se vidí do náměstí a do ulic. Tam vidíš svět, svět vidí tebe, koketní postoj sluší líp. Zde vidíš jenom kousek nebe, zamračeného nebe cíp. A všechno živé vzdáleno je, co cítí, myslí, trpí, mře. – Zavře-li osud okna tvoje, tu jiné okno otevře. II II
Slyšel jsem šelest jednotvárný deště. Lednové jitro bylo a tma ještě. A chodě dlouho chladnou svojí celou, já viděl cestu smutnou, zblátivělou, sychravým, chladným deštěm zkřehlý sen, lidi, již hledí tupě z okna ven, jak čekati by něco zapomněli. Déšť padá, padá, padá zatvrzelý. Za kapkou kapka padá na hrudy. Za osudem jdou osudy. 39 III III
Za oknem vaším, kterým v kalné nebe zírám, své okno otevírám. IV IV
A jak jsem okno pootevřel sluneční se tu rozvil svit. Kde je ten stesk, jenž srdce sevřel? Pospěšte okno otevřít! Sklo klame vaše zamlžené, nezříti nežli těžký krok, nic nežli tváře zarmoucené a zabloudilých monolog. A zatím zní to slavně z dálky nad bědou času přešlého. Blaze je lidem jasných očí u okna otevřeného. 40

Básně v knize Okno: