NA LYSÉ.

NA LYSÉ. Věnováno členům. „Odry“.
Na Lysé stojím. Hluboko pode mnou pění se Ostravice, v dálku jež hukotně pádí a šumí, jakoby v odboji, vzdoru, jakoby v nezkrotné záští a hněvu chvátala k pomstě... Na Lysé stojím, ponořen v dumy. Kolem mé hlavy oblaka ponurá, mlčenlivá do dálky táhnou – – do dálky širé, do dálky němé, přes města valná, přes vísky tiché, přes luhy snivé, k severu dál, oko mé za nimi, za nimi, za nimi letí – – a mojí duší hluboký proniká žal! Hluboký smutek, hluboký smutek a hoře, nezkrotné záští, nenávist, urputný vzdor! – – Vidíš ta města? – Kamkoliv šine se zor, jedno vše jařmo! Přede mnou k severu, na jihu za mnou, jeden vše útisk a vzlyk, k západu na levo, k východu v pravo, váda a křik – – – 48 Vidíš ta města? – Žaláře vidím, pouta zřím na rukou bědných, okovy na srdcích, na duších násilí děs, vůli zřím zdeptanou, národa zářivou hvězdu v močálech kdes – – – Vidíš ty kraje? – Hodnota člověka v smrduté veteše spolku, a jako nevěstka prodejná, hříšná, Svoboda na poduškách válí se líně – – Zmučený, zjařmený národ, přibitý na kříž, jenž s temene Lysé k nebi se ponuře vzpíná, jako to hoře, jako ty vzlyky a vzdechy národa mého – – – Nebesa, neslyšíte? – – – – Na Lysé u kříže stojím. Z nesmírné, závratné výše oko mé ponuře do dálky, do dálky letí a kolem hlavy mé chmurně a tiše oblaka v dálku zřím spěti – smutky mé duše, hoře mé, hluboký žal, nezkrotné záští, nenávist, urputný vzdor oblaka do dálky nesou, poslové chmurní! Slyšíš jich hlas? – 49 Ticho kol, ticho! Jen hluboko pode mnou Ostravice šumí a hučí a pádí v nezkrotném vzdoru a záští v krajiny smutné – – Ticho kol, ticho! – A kolem mé hlavy oblaka temná a smutná, poslové ponuří, chmurní, do dálky letí – – – 50