Na Lysé stojím.
Hluboko pode mnou pění se Ostravice,
v dálku jež hukotně pádí a šumí,
jakoby v odboji, vzdoru,
jakoby v nezkrotné záští a hněvu
chvátala k pomstě...
Na Lysé stojím, ponořen v dumy.
Kolem mé hlavy
oblaka ponurá, mlčenlivá
do dálky táhnou – –
do dálky širé, do dálky němé, přes města valná,
přes vísky tiché, přes luhy snivé, k severu dál,
oko mé za nimi, za nimi, za nimi letí – –
a mojí duší hluboký proniká žal!
Hluboký smutek, hluboký smutek a hoře,
nezkrotné záští, nenávist, urputný vzdor! – –
Vidíš ta města? –
Kamkoliv šine se zor,
jedno vše jařmo!
Přede mnou k severu, na jihu za mnou,
jeden vše útisk a vzlyk,
k západu na levo, k východu v pravo,
váda a křik – – –
Vidíš ta města? –
Žaláře vidím, pouta zřím na rukou bědných,
okovy na srdcích, na duších násilí děs,
vůli zřím zdeptanou, národa zářivou hvězdu
v močálech kdes – – –
Vidíš ty kraje? –
Hodnota člověka v smrduté veteše spolku,
a jako nevěstka prodejná, hříšná,
Svoboda na poduškách
válí se líně – –
Zmučený, zjařmený národ,
přibitý na kříž, jenž s temene Lysé
k nebi se ponuře vzpíná,
jako to hoře, jako ty vzlyky a vzdechy
národa mého – – –
Nebesa, neslyšíte? – – – –
Na Lysé u kříže stojím.
Z nesmírné, závratné výše
oko mé ponuře do dálky, do dálky letí
a kolem hlavy mé chmurně a tiše
oblaka v dálku zřím spěti –
smutky mé duše, hoře mé, hluboký žal,
nezkrotné záští, nenávist, urputný vzdor
oblaka do dálky nesou,
poslové chmurní!
Slyšíš jich hlas? –
Ticho kol, ticho! Jen hluboko pode mnou Ostravice
šumí a hučí a pádí
v nezkrotném vzdoru a záští
v krajiny smutné – –
Ticho kol, ticho! – A kolem mé hlavy
oblaka temná a smutná,
poslové ponuří, chmurní,
do dálky letí – – –