ČLOVĚK.
Noc byla tichá tak a mlčenlivá;
nad knihou nachýlen já v dumách dlel,
an duch můj přes luhy a lada snivá
kams’ v dálky jako pták v neznámo spěl.
Tu náhle z ulice se v sluch můj vznesla
směs hlasů neznámých jak vlny šum,
má hlava zvedla se, jež ve dlaň klesla,
a duše procitnula ze svých dum.
A ze tmy neznámý hlas ke mně vnikal:
– Co člověk? – Vášní svých to pouhý rob,
jichž poutům od věků si němě zvykal
a kterým klesá v oběť za všech dob.
Ah, člověk! – jiný děl. – To soud byl všední.
Přec člověk korunou je tvůrčích snah,
je tvorstva vrcholem a výraz slední,
jenž v sobě vším je ve všech proměnách.
Snad! – třetí děl..děl... – A přec jen tvor to bídný,
bezměrných smutků, žalů, bolů plen,
jenž za osudu jeden úsměv vlídný
jde slepě vpřed a – hyne vysílen.
Pah, člověk! – čtvrtý děl. – Toť barbar pravý,
jak dravec lačný v egoismu svém,
tu tyran podlý, tam zas lupič rvavý,
dlaň bezcitnou jenž zvedá proti všem. – – –
38
A kroky zanikly a hlasy s nimi.
Noc mlčenlivá dumně spěla dál,
a vzrušenými myšlenkami mými
stín ponurý a těžký prochvíval.
Ten chodců neznámých spor nahodilý
jak balvan těžce klesl v mysl mou – –
Co člověk jest? – – A zraky mé se vpily
kams’ v dálku noci černou, dumavou.
A chvíle jdou – – – a zrak můj plný dumy
kams’ do hlubin se černé tůně vryl – – –
Co člověk jest? – Ó kdož to říci umí!
Ó rozpory, kdo vás kdy rozřešil!
Co člověk jest? – –
Do černa ztrnulého
dál neodvratně noří se můj zrak – –
– – –
A tíseň, rmut a hrůza Neznámého
nad duší mou jak černý visí mrak......mrak...
39