TA PÍSEŇ STARÁ
Petru Bezručovi.
Ta píseň stará,
ta píseň dávná, nadšená, vroucí
ta píseň zápasů, bojů, ó bratří,
ta dopěna není!
Ta píseň vzdechů a slzí a bolů,
ta píseň zjařmených, v poutech již hynou,
ta píseň znásilněných,
jíž dechem je požár, tisících srdcí plamen,
jíž perutí touha je po slunci, po světlu žití,
jíž síla je mohutný odboj a vzdor,
ó bratři,
ta doposud dopěna není!
Neb doposud tyran
nám ze hrudi nevyrval, nevyštval cit,
jak mohutná, kypící vlna jenž nitro nám zvedá!
ten mohutný cit,
ten veliký, silný a nezdolný, drahý,
jenž darem je nebes –:
cit bratrství, družnosti svaté,
cit jednoty krevní a příslušnosti –
a doposud vzpínáme ruce
po objetí matky, po šedinách otce,
52
po plápolu rodného krbu,
po bublání potůčků, říček, po ševelu lesů,
jež v dětské nám snění
své kouzelné zpívaly písně, tak sladké
v otčině drahé!
A doposud víra nás sílí
ve svaté a nezdolné právo a v pravdu,
a mohutná, plamenná touha
na oltářích vznícených srdcí nám plane
po rovnosti, lidskosti, dobru, po slunci,
jež matkou je žití!
Ta píseň stará,
ta doposud dopěna není!
Neb doposud řetězů chřest
a řinčení okovů chodbami zvučí
a doposud v žalářích ponurých dnů
svoboda úpí a volnost a právo
a doposud barbarů služkou je pravda!
Neb doposud úpěním dítek
a vzlykotem žen a kletbami mužů
chvěje se vzduch!
A doposud u krbů rodných
duch bezpráví zažíhá plameny pomsty,
a na krovy rodné
též násilí padá a vraždí jich klid!
A doposud otčina naše,
ta krásná, ta znásilněná
pod hrobařů bezcitných kroky se chvěje
a úpí a sténá!
53
Ta píseň stará,
ta nadšená, plamenná, úchvatná píseň,
ta dopěna není!
Ó bratři,
my po březích Opy a Odry a Olzy se dejme
a v pochodech po krajích rodných my vroucně
píseň tu pějme!
54