5. K samovraždivému Radoslavovi.
1818.
Stůj, o vrať vztažený pošvě, Radoslave,
Meč! o zdaž nevidíš? Nesmyslný! tobě
Střílí z tváři bledé hydry Megeřiny.
Stůj! jest k živobytí brána odevřená
Ještě; zhoubu volá zoufale nesmělec.
Ukroť bouři prsou; ku břehu nádějí
Jasných roztřepenou bárku poveď směle.
Po zrádných skalinách, v rozbroji vichrovém
Živlů rozzlobených mocně, co bleskové
Bouřkou, ať zeměsyn portu se doplaví –
Nejvyšší poručil. Bratře polož braně!
Odbojným se čelem rouhati nesluší
Strážícýmu život andělu! Jest! tobě
Hořký píti kalich osudové dali.
Neštastný! ku prsům zrádce sy ještěra,
Zmámen, vroucně vinul; on střely jízlivé
V oupřimné ti zaryv srdce, nechal tebe.
Ty zplýváš ve slzách? Přej sobě odlevy
Léčícý: hoře tvé v krůpě se roztaje. –
Ach tvé srdce čilé, duch spanilou hoře
Vroucností, sliboval v usvitě růžovém
Jasné plápoly dnů: v háji svatém hrdě
Zachvíval vysoký náděje praporec.
Vstaň; osměl se nový ohnivě cýtiti
V jarní sýle život; aj vznešená věje
47
Palma v posvěceném háji, a vítěze
K nesmrtnosti volá, k ochraně vlasti své.
O třikrát blažený ten, komu plápolem
Božským ňádra se dmou, genyové čelo
Vlídní obletují v kůru milostivém.
Se mnou,*) Příteli, poď! Tam u památky té
Jasné slávy otců, v obrošeném luze,
Poustennícy, nové začneme spolčení.
Blyštícý duhu zříš? Bouři litostivý
Pán ráčiv potišit, laskavě nám kyne.