XXX. Víc nerozněcuj rány moje

Gustav Pfleger Moravský

XXX.
Víc nerozněcuj rány moje Víc nerozněcuj rány moje
 Svým sladkomluvným usměním! Nadarmo vzbouzíš v srdci boje, Jež sotva ztichly umdlením. Juž svou tě zváti nelze mi; Buď s Bohem tedy, dražená! Jedině má’s ty písněmi, Když pějí ňadra schvácená. Když dlím blíž tebe zarmoucený, Tou měkkou řečí nešvehol! Neb tvého hlasu milé zvěny Žalostný budí v srdci bol. Ach! vše ta rozkoš zákynná, Jež slastně vzkvítá z tvojich rtův, Ta jedině mne vzpomíná Na prchlé štěstí dávných dnův. Snad spěšný čas dá mírných lékův Puklému srdci v ňadrách mých; Snad paměť zabude tvých vděkův A směvův milokouzlivých! Jen když se loučím s tebou dnes S tím nevýslovným žalem svým: Ať v zvuku rtův tvých nezní ples, Ať úsměv nehraje rtem tvým! 134

Kniha Dumky (1857)
Autor Gustav Pfleger Moravský