Souhlas.
Když duše skoje přeplného chtivá,
Se nezotavíc nikde po čas dlouhý,
Vždy hledá slasť, po blahu jsouci nyvá,
A zdědí trýzeň, utrapy bol pouhý:
Tu není divu, že se ve zrak krade
Vlhounká slza umařené touhy;
Že bolný úsměv třesným drhem klade
Se v jinak retův libomilé chvění!
Kdo pomůže té radostí všech vadě?
Kdo ukonejší srdce utrápení?
Kdo zpláče slzou soustrázně linoucí,
A slovy ztiší divé rozbouření?
Jen sladké zdílnosti to stony vroucí,
Jak božské harmonije ladné hrání;
Jen sladké lásky dechy milolnoucí,
Jež v souzvuku zní, jak když v šepotání
Tož lilje v slunce lesku vzducho-ranném
Se k nachu růže za večera sklání.
Tak skojně bolu v srdci rozháraném
Utrapou krutou přátelství se zdílí;
Tu rázem v duchu dříve rozehraném,
204
Však nyní mrtvém po vši pěknou píli,
Se života nového rozkvět rodí.
Ta těcha lásky, přátelství, jež chýlí
Se v srdce naše, smír v ně sladký vodí;
Z myšlénky křísí čin, tož cíl ten věčný,
V němž ze sebe svět k vzniku život plodí!
Bez činu tvor je sebe nepovděčný;
Je kámen zevně hrudou jen rostoucí,
Jímž více nepohne duch těloléčný,
A hyne v prach jak kámen neživoucí!