ANDĚL STRÁŽCE.
Blažen člověk, neb co dítko
Má již s nebe ochranu!
Dřív než ono na svět kročí,
Slítne anděl se stanů;
Vezme kvítí z rájů věčných,
Vonné růže, lilie,
Těmi cestu on posejpá,
Věnců po ní navije.
Na to k lůnu věčné lásky
V nebes ráji vyletí,
Dítko snáší, jemně vkládá
V sladké matky objetí;
A tu více neopustí
Anděl strážce dítko své,
Ratolest má liliovou
A vodítko růžové.
Bouře osudu když kvítí
S cesty zemské odmete,
Sype anděl nové kvítí,
Nové věnce uplete;
A kde trny místo růží
Bouře strastí natřese,
Tu poutníka anděl zdvihne,
A na růže přenese.
17
Tak ho vede až ku bráně,
Co do ráje uvítá,
K bráně, jížto slunce věčné
Na pouť zemskou prokmitá;
Tu svěřence, v němž na pouti
Cit nebeský rozmnoží,
Zase v lůno lásky věčné
S vlídnou tváří položí.
18