ANDĚL STRÁŽCE.

Václav Jaromír Picek

ANDĚL STRÁŽCE.
Blažen člověk, neb co dítko Má již s nebe ochranu! Dřív než ono na svět kročí, Slítne anděl se stanů; Vezme kvítí z rájů věčných, Vonné růže, lilie, Těmi cestu on posejpá, Věnců po ní navije. Na to k lůnu věčné lásky V nebes ráji vyletí, Dítko snáší, jemně vkládá V sladké matky objetí; A tu více neopustí Anděl strážce dítko své, Ratolest má liliovou A vodítko růžové. Bouře osudu když kvítí S cesty zemské odmete, Sype anděl nové kvítí, Nové věnce uplete; A kde trny místo růží Bouře strastí natřese, Tu poutníka anděl zdvihne, A na růže přenese. 17 Tak ho vede až ku bráně, Co do ráje uvítá, K bráně, jížto slunce věčné Na pouť zemskou prokmitá; Tu svěřence, v němž na pouti Cit nebeský rozmnoží, Zase v lůno lásky věčné S vlídnou tváří položí. 18