Písně (1852)

Co básní svazek 3, Václav Jaromír Picek

Diplomatická verze Ediční verze
PÍSNĚ.
SLOŽIL
VÁCLAV JAROMÍR PICEK.
CO BÁSNÍ SVAZEK III.
V PRAZE. TISK A SKLAD JAR. POSPÍŠILA. 1852.
[I] Hleď působit, až zapadne slunce života. Frant. Jos. Polák.
[II] JEHO EXCELLENCÍ, VYSOCE UROZENÉMU PÁNU, PANU HRABĚTI LVU THUNOVI Z HOHENSTEINŮ, JEHO C.K. VELIČENSTVA TAJNÉMU RADOVI, C.K. MINISTRU OSVĚTY, PŘEDSEDOVI JEDNOTY PRO BLAHO PROPUŠTĚNÝCH KÁRANCŮ atd. atd. atd.
[III] z hluboké úcty
věnuje
skladatel.
[IV]
Opět sahá pěvec do strun českých, Zkouší zvuky svého varita, Co již dítko sladce oblétaly, Když budoucnost ještě zakryta. Z dítka jinoch, z jinocha muž vyspěl, V srdce jemu vepsal světa děj: Půdu svatou, kde jsi zrozen, líbej, Mluvu, matkou danou, v uctě měj. Šlechetníče milodušný, slavný, Zvuky ty a vlast jich také znáš; Víš, že v mluvopestrém, říšském věnci Tajnou krásou stkví se jazyk náš; Tys byl první v šírošíré říši, Jenž obrátil zrak všech na ten květ, Tam kde svoji ho víc nepoznali, Jak když jinoch vrátí se co – kmet. [V] A však kmet náš statný jazyk není. On jest jinoch, měvší drahný sen; Svíží jest, co javor podlé vody, Krásný jako jarní z jitra den; Oko jeho jasné, jako nebe, Hluboký co moře jeho cit; Jeho hlas ten pěje srdce k srdci, A přec rázný jest jak – Svantovít. Toho jinochajinocha, Ty Synu VlastiVlasti, S vřelou láskou vzal jsi v ochranu, Pojav za ruku jej ostýchavou, Vedl’s vznešených jej do stanů. Věnuj mu svou přízeň k další pouti, Pomoci kde hoden, tam se zjev; Pak se na blankytu vlasti drahé Věčně stkvíti bude hvězda – Lev. V Praze na den Svatého Václava 1851.
V. Jaromír Picek.
[VI] OBSAH.
Moje písně 1 Hymna národu Českého 3 Na Prahu oblaženou Ferdinandem Dobrotivým 5 Modlitba královská 7 Na hlavní chrám sv. Víta 8 Na přírodu 10 Upomínka na věk děcký 11 Komu zazpíváme 13 Slze lásky 15 Anděl strážce 17 Vlastenské hory 19 Opuštěná 20 Po bouři 22 Pravá láska 23 Kmet vlastenec 25 Poutník 27 Láska k vlasti 28 Poputní 30 Pěvcovo putování 32 Nynější věk 32 Umělcům 34 Píseň slovanského plavce 36 Osvěta 38 Lumírův zpěv 40 Před svítáním 41 Bratrská 42 Spokojený pastvec 44 Povzbuzení k svornosti 45 K bratrům 46 Kříž 49 Večerní 49 Pěvec k přírodě 51 Na Prahu 52 Zdenka 54 Ples Čechův 55 Má otčina 37
[VII] Pravdu mluv 58 Staročeská 59 Zpěv na Karlovu Tejně 60 Tvorce a duše lidská 62 K Hospodinu 63 Svět 64 Rumy 65 Zpěv na Řípu 67 Na Labi 69 Na lípu 70 Český Horal 71 Po zašlých radostech 73 Každý něco pro vlast 74 Čech 75 Napomenutí otcovo 76 Píseň ponocného 77 Co jest člověk 79 Život ve skonání 81 Věrná dcera 82 Růže 84 Konec pláče 85 Nedělní odpoledne 87 Ukolíbavka 88 Slunce na západě 90 K věčným končinám 91 Hvězda v jezeru 92 Píseň zimní 94 Svorný duch 96 Prozrazená milenka 97 Chlácholení 99 Den po rozloučení 101 Jaro života 102 Dar nejněžnější 103 Vždy stejná píseň 104 Přání 106 Zpěv k slavnosti pětistyletého trvání vysokých škol Pražských při odhalení pomníku r. 1848 107 České písně 109 Až mne nebude111
[VIII]
MOJE PÍSNĚ.
Písně, dcery mojí duše, Vás posílám, mír vám ruše, Za sestrami po vlastech! Nevím, jak se s nimi dělo, Co je oko nevidělo, Nevím, váš co osud všech. Leckdo vám snad v nedůvěře Zavíraje svoje dveře, Jmeno neupřímných dá; Než přistupte jemným krokem, Tažte se ho modrým okem, Zda tak zrádce vypadá? Nic netajte, co vám svěřil Ten, co vaši pout vyměřil, Jak vás věrně pěstoval, Co se v jeho oku skvělo, A na čelo vaše sjelo, Když vás něžně celoval. [1] Rcete, komu bouře milé, Vy že máte sbírat čile Květy míru na věnce; Cíle dojde tiché Labe, Krůpěj též, co skálu dlabe, Tak i míru milence. A teď jděte jmenem toho, Jenž ostříhá dítek mnoho, Hvězd co svítí na nebi; Než hned zaraz vaše noha Tam, kde krále, vlast a Boha Sbory ctnostné velebí. 2
HYMNA NÁRODU ČESKÉHO.
Pane, k němuž v světu záři Cherubové jásají, Před nímž v prachu s zbožnou tváří Národové klekají; K říši tvojí hvězdoleské Z tisíc ust hlas vane náš: „Žehnat budeš vlasti České, Když Františka zachováš.“ Zachovej Ho, neb On práva Hájí žezlem svěceným, Jediná proň slast a sláva, Zdar svým dáti svěřeným; On své mocné šine rámě Proti vlasti nehodám, Za náš národ prosí v chrámě, Otcem je všem otčinám. 3 ProtožProtož, Otče otců slavnýslavný, Miluj ho v svých národech, Upevni ten svazek dávný, Jejž ctí v trůnu věrný Čech; Žehnej vůdci bohatýrů, Jejichž srdce, prápor znáš, V sladkém žehnej králi míru, Pak je blažen národ náš. 4
NA PRAHU
oblaženou
Ferdinandem Dobrotivým.
JásejJásej, Praho! Naše blaho V lůně tvém jest ukryto, Pro miláčka tvého Z rodu přejasného Máme věnců navito. Věnce krásné Kol věhlasné Hlavy jemu obvinem, Kol té drahé hlavy, Jenž ctí české mravy, Citem, slovem i činem. Srdce zňaté Mravy svaté Chová z věku Václava, Ty On věrně chrání, K synům tvým se sklání, Za to buď mu oslava. 5 Však i syny Ctnými činy Vlast oslavit vyučuj, Komu však netleská Pochvalu vlast česká, Z lůna lásky vylučuj. Z jeho tváří Vzor jim září, Ať je život vlasti dán; Nuž ať s tebou zraky Vznesou nad oblaky, By mu žehnal světů Pán. AnoAno, Praho, Naše blaho V lůně tvém jest ukryto, Pro miláčka tvého Z rodu přejasného Je kol věnců navito. 6
MODLITBA KRÁLOVSKÁ.
Vládce nebes, Tvorce světů, Jar co tisíc čítá květů, Králi králů vznešený! Tebe vzívám s trůnu země, Jenž tvá podnož – spas své plémě, Otče otců milený! Blaho lidstva láska tvoje Položila v ruce moje, Poklad božský střežit mám; Dej ať před tvou věčnou tváří Zastkvěje se v jasné záři, Až ho někdy nazpět dám. Tři klenoty nejvíc chránit, Krví silou volím bránit: Víru, lásku, naději; Ty mi vsadíš na korunu, Až mne zvoláš k svému trůnu, Králové kde klekají. 7
NA HLAVNÍ CHRÁM SV. VÍTA.
Chráme králů, chráme náš, Jenž se oblak dotýkáš, Tys ten velký oltář vlasti, Náš kde národ s božskou slastí Hospodinu oběť pálí, Českým hlasem Tvorce chválí, Chráme Vítův – chráme náš! V lůně svém, o chráme náš, Svaté kosti Čechů máš, Tam dlí Václav, české kníže, Jenž svůj národ s nebem víže, Prosby jeho k trůnu dává, Drahé plémě své zastává, Trůne vlasti – chráme náš! Staroslavný chráme náš, Vojtěchovy žalmy znáš, V „pomiluj ny“ jeho víra Plála k „spáse všeho míra“ A duch jeho pobožnosti Obletuje drahé kosti ČechČech, Sione – chráme náš! 8 Hrobko Jana – chráme náš, Jazyk – věkům dochováš, Zvony – jazyky tvé valné Volají div v světy dalné, Pětihvězdné Jan ve záři Žehná národ s božskou tváří, Zve ho k tobě – chráme náš! Věž tvá prst je, chráme náš, Jímž let ducha znamenáš, Tvé oblouky temnoleské K sepnutí zvou rámě české, Aby národ Tvorce vzýval, „Svatý Václave“ zazpíval; O stůj věčně – chráme náš! 9
NA PŘÍRODU.
Přírodo slavná, Dcero milostná Otce věčného, Panno velebná, Věčně mladistvá, Tobě zaznívá V souzvuku tvorstva Varito zvučné. Ladná nevěsto, Alpy ti bílé Dávají roucho, Závoj z červánků Pán ti zasílá, Vínkem ze hvězdic Skráně otáčí, Božská nevěsto. „Sláva ti, sláva!“ V dálce to hřímá, Blesky to píší V oblaky valné; Proudy šumící, V hájích slavíci S pěvcem vše jásá: „Sláva ti, sláva!“ 10
UPOMÍNKA NA VĚK DĚCKÝ.
Kýž mi přáno, ještě jednou, Dřív než moje líce zblednou, Býti v citu blaženém, Jejž jsem jako dítě míval, Když mne otec můj vodíval Po palouku zeleném. Na lučině, v chyži, v háji Žiltě klouček jako v ráji, Duše jeho plesala, Plesal též, když mu matinka Vlásky stírala s čelinka, Stírajeci líbala. Její klín mu trůnem býval, Na němž jako král sedíval, Baldachyn byl lípový, A matinky slzy drahé Roněné na čílko blahé Daly vínek perlový. 11 Teď je veta po tom ráji, Země ta mne neukájí, Klouček zrostl, našel – klam; Pravý ráj jen tam je v květu, Kde je tisíc hvězdných světů, Pravý ráj jen tam, jen tam. Proto přál bych ještě jednou, Dřív než moje líce zblednou, Žíti v citu blaženém, Jejž jsem jako dítě míval, Když mne otčík můj vodíval Po palouku zeleném. 12
KOMU ZAZPÍVÁME.
Komu, bratří, zazpíváme? Kdo již v mládí svoje síly K šlechetnému spojil cíli, Aby kvetla vlast milá, Vlast překrásná, spanilá; Tomu rádi zazpíváme. Komu stejně zazpíváme? Kdo svůj národ nezapírá, Ač ho cizí ráj zavírá, Jazyk otců v lásce má, A cizincům úctu dá, Tomu věrně zazpíváme. Komu dále zazpíváme? Kdo své štěstí v srdce skládá, K blahu zlata si nežádá, Kvítím vším se zotaví, Jež proud žití připlaví, Tomu z duše zazpíváme. 13 Komu ještě zazpíváme? Komu věčnost není bájí, Rád kdo právo, pravdu hájí, Nevinnosti pomáhá, Zničit klam se nezdrahá, Tomu hlučně zazpíváme. Komu posléz zazpíváme? Kdo ve hvězdách hledá více, Nežli pouhé noci svíce, Má je za svůj příští stan, Jejž mu chystá světů Pán, Tomu slavně zazpíváme. 14
SLZE LÁSKY.
O nehaňte nikdy oko, Když pro lásku pláče, Z každé slzy, ač to divno, Nový plamen skáče. Oko v lásce, i to mužné, Pláče velmi lehce, A ten pláč se tak zalíbí, Že ni přestat nechce. Pramen slzí bol odnímá, Když je lásky chvíle, Jako deštík prach omývá Se květinky bílé. Ku květince porosené Každý rád se shýbá, Tak se oko poslzené Nejkrásněji líbá. 15 V slzách dále vidět není, Než milence v oči, A ty v lásce jsou dvě slunce, Kol nichž svět se točí! Tak nehaňte nikdy oko, Když pro lásku pláče, Pomněte, že z každé slzy Větší plamen skáče. 16
ANDĚL STRÁŽCE.
Blažen člověk, neb co dítko Má již s nebe ochranu! Dřív než ono na svět kročí, Slítne anděl se stanů; Vezme kvítí z rájů věčných, Vonné růže, lilie, Těmi cestu on posejpá, Věnců po ní navije. Na to k lůnu věčné lásky V nebes ráji vyletí, Dítko snáší, jemně vkládá V sladké matky objetí; A tu více neopustí Anděl strážce dítko své, Ratolest má liliovou A vodítko růžové. Bouře osudu když kvítí S cesty zemské odmete, Sype anděl nové kvítí, Nové věnce uplete; A kde trny místo růží Bouře strastí natřese, Tu poutníka anděl zdvihne, A na růže přenese. 17 Tak ho vede až ku bráně, Co do ráje uvítá, K bráně, jížto slunce věčné Na pouť zemskou prokmitá; Tu svěřence, v němž na pouti Cit nebeský rozmnoží, Zase v lůno lásky věčné S vlídnou tváří položí. 18
VLASTENSKÉ HORY.
Čechy krásné, Čechy mé! Duše má se s touhou pne, Kde ty vaše hory jsou, Zasnoubené s oblohou. S oblohou a s nebesy, Kde přemejšlí na plesy Seraf světlem oděný, K slávě Páně stvořený. Pán ten stvořil také vás, Slavné Čechy, vlasti krás, Serafa vám s nebe dal, Váš by národ k zpěvu zval. A ten národ pěje rád, V žalmech však i touhu znát, By ten anděl hájil Čech Do skonání světů všech. Proto, krásné Čechy mé, Duše má se s touhou pne, Kde ty vaše hory jsou, Zasnoubené s oblohou. 19
OPUŠTĚNÁ.
Slunce zachází, Luna vyplývá, Spánkem i rosou Pláně posývá. Snad až se hvězdy Vlídně přiblíží, Oko mé vyschlé Také zaklíží. Luna nad hájem Vysoko září, Hvězdy milostnou Vítají tváří. Ale mé oko Ani nepláče, Ani kol něho Spánek neskáče. Kdyby sestřičky Dlely ve vlasti, Prosila bych je V této své strasti: 20 Modlete vy se, Věrné sestřičky, By mně popřálo Nebe slzičky. Kdyby matinka Nebyla v hrobě, Prosila bych ji V žalné té době: Modli se, modli, Sladká matinko, Aby mne blažil Spánek malinko. Ale sestřičky Ty se nevrátí, Nevstane více Ze hrobu máti. O tak lidičky Robte mi stánek, Kdeby mne věčný Oblažil spánek. 21
PO BOUŘI.
V dáli již dohřmívá, Klidný déšť posývá Doly, nivy, les; Vzdejte, bratří, světa Pánu Tamo k hvězdnatému stanu Vroucí dík a ples. Hle, jej tvorstvo chválí, Obět jemu pálí, Obět líbeznou; Neb to nebyl hněvu nával; – Otec požehnání dával Mocnou rukou svou. Tak se k nám též sklání, Před pohromou chrání V bouři života; Pročež buď mu, bratří, sláva, Po strasti že blaho dává Jeho dobrota. 22
PRAVÁ LÁSKA.
Vede osud v dálné kraje Od milenky jinocha, Oba pláčou v objímání, Posléz jinoch zavzdychá: Slib mi, děvo, dýl ze vlasti Budu-li než rok a den, Že mne vyhledá tvá láska; Slib to, děvo, slib to jen. Slibuji a přísahám ti, Můj miláčku oddaný, Že do roka do dne budu Mít uzlíček svázaný. Ještě jednou jinoch líbá Ráj svůj – oči děviny, Pojme hůl, – již je na pouti V dálné, dálné krajiny. Rok a den již dávno minul, Děva doma ještě dlí, Ale máti, věrná máti Za synem se hotoví. 23 Oudy slabé s láskou silnou Projdou vlasti každý kout, Ale ach, ty staré nohy Konat musí další pout. V cizině tam na pahorku Kostelík a hrobové, Tam se modlit matka pílí, Neb ji chrám tak vlídně zve. U kostelních dveří sedne; Než tu čte a čte a – čte; Na hrob klesne, vzdychne, zbledne, – Našlať matka – dítě své. 24
KMET VLASTENEC.
Že spatřil světlo jsem nebeské, Kde vy téžtéž, bratříbratří, žijete, Čest otců z ust že matky české Rozhřála mysl dítěte; Že já cit děcké touhy, lásky Českými jen jevíval hlásky: To slast je má, to slast je má, Již vděčný jen syn vlasti zná. Že jsem v jarosti své kvetoucí, Když v světě stál již mládenec, Svou lásku obětoval vroucí Vlastence jen co vlastenec, Že jsem ji v každém novém máji O příštím hlásal blaha ráji: To slast je má, to slast je má, V níž tone duše blažená. Že jsem co muž své vlasti drahé Rekovné služby věnoval; S ní radoval se v době blahé, S ní v strasti truchlil, bědoval; Že vychoval jsem syna ctného, Jenž nahradí zas otce svého: To slast je má, to slast je má, Pod sluncem rovné že nemá. 25 Že utěšenou zřím tu dobu, Kde vlasti zkvítá naděje, Že někdy též u mého hrobu Se české oko zaleje, Že prach můj pojme česká země, Kde bohumilé žije plémě: To slast je má, to slast je má, Ta nad hrobem se zelená. 26
POUTNÍK.
Klepe poutník na vše dvéře V pozdní noční hodině, Z ciziny se domů béře, Neb je sladko v otčině. Mnohý okno své otvírá, Ptá se, zda to našinec, Hned je zase však zavírá, Volaje: To cizinec! Klepe také u okénka, Kde dívenku celoval, Nekvapí však ven milenka, Již tak vroucně miloval. Aj tu poutník líce smáčí, Srdce nesa raněné; Ještě k jedné chyži kráčí, Zda tam duše milené. Sotva klepe, vyjde máti, Vyjde otec k synu ven; Proč ho mohli ti hned znáti? – Že pravý tam domov jen. 27
LÁSKA K VLASTI.
Ptáš se, odkud v srdce tvoje, Do té citů svatyně, Přišla láska k otčině, Kde jsou její tajné zdroje? Zdali v nebes výšinách, Nebo země hlubinách? „Vánek přichází, Vánek odchází; Odkud a kam, Darmo se ptám.“ Ptáš se, co je láska k vlasti, Onen plápol spanilý, Jemný, krásný, rozmilý, Jímž se mění žaly v slasti? Zná ho nebes výšina, Nebo země hlubina? „Slunce zahřívá, Jím vše okřívá Co jeho znět, V temnu je svět.“ 28 Ptáš se, zda ta láska vřelá, Až to tělo pomine, V novou vlast se vyšine, Kde se nový oltář dělá? Zdali v nebes výšinách, Nebo země hlubinách? „Hvězdy se třpytí, Na tebe svítí; Čí budou stan, Ví jenom – Pán.“ 29
POPUTNÍ.
V kraje, bratří, spějme jiné, Nám otevřen širý svět, Ať nám jih neb sever kyne, Všady vítá tvorstva květ. Zde baví nás modré hory, Tam na skále vlídný hrad, Tuto chyže, nivy, bory, Tam pod palmou sladký chlad. Jiné rody, jiné stavy Oko v žasu vyhledá, Jiné zvyky, jiné mravy Cizinec ve vlasti má. Ať si má! – my v českém ráji Přec zvoláme při víně: Krásné je to v cizém kraji, Krásněji však v otčině. 30
PĚVCOVO PUTOVÁNÍ.
Dejte mi perutě, Varito do ruky, Ať mohu vylétat Vysoko nad buky, Vysoko nad hory, Nad milé planiny, Tam budu hledati Slovanů dědiny. Budu jim zpívati O drahé matici, K lásce je buditi K rozmilé vlastici; Do hradu, do chyže S varitem pospěju, Jemně i hřímavě Do duše zapěju: „Jak nebe nad světem Klene se jediné, Páska tak soucitu Všechny ať obvine! Slunce jak na nebi Na věky nesplane, Nikdy tak na zemi Nezhynou Slované.“ 31
NYNĚJŠÍ VĚK.
Zaplesejme k světa Pánu, Že otevřel věku bránu, Jenž zavítá nyní nám; Na čele se hvězda třpytí, Ta na pravdu, na blud svítí, Aby člověk volil sám. Ejhle blud, co dlouho vládl, Novým věkem neomladl, V temnost dal do moudrý čas; Již i ve hrob temný kleslo Ono staré, prázné heslo: „Dřív co bylo, ať je zas.“ Však co dobré, ať je dávné, Má u nás přec místo slavné, Staré pravdě kvete máj; Ona věčně zelená se S pravdou novou v stejné kráse, Obě zdobí zemský ráj. 32 Pravda chrám svůj stále roubí, Sloup ke sloupu věrně snoubí, Až ho v kráse dostaví; Lidský duch, ten jinoch zdárný, Pomáhá jí v den i parný, A tím sám se oslaví. Až chrám bude v slávě státi, A v něm svatá oběť pláti, Jakou dává Cherubín: Klekne lidský duch k oltáři Jako kněz v nebeské záři, By se chválil – Hospodin. 33
UMĚLCŮM.
BlazeBlaze, bratří, blaze vám, Kdo se vzdáte Uměnám, Ony vám své dají říše, Kde přetýká blaha číše, Žijete v jich otčinách, V těch čarovných končinách. Tam jiná je slunce zář, Trůnem krásy každá tvář, Tam se duše k duši víže Liliovou páskou blíže, Mír co cherub s nebe sám V každém srdci má svůj chrám. Když tak v oné říši krás Cit nebeský pojme vás, A ten počne žalmy zpívat, Onen v kámen život vlívat: Jaké tu duch slasti má, Věrný jen kněz Uměn zná. 34 Pak ty zpěvy světem zní, Plukové co vítězní; Tvory vaše v božské kráse Že k nám snesl anděl, zdá se, A duch lidstva zalétá Tam kde krása vykvetá. ProtoProto, bratří, blaze vám, Že se vzdáte Uměnám, Ony vám své dají říše, Kde přetýká blaha číše; Přípitek z ní dáte nám – Za to věčná úcta vám! 35
PÍSEŇ SLOVANSKÉHO PLAVCE.
PlujPluj, korábe, pluj, Běh svůj nestavuj, Slovan řídí veslo tvoje, Ten zná skály, víry, zdroje, Neb je plavec rozený. PlujPluj, korábe, pluj, Nic se nestrachuj, PředovéPředkové když živi byli, Lodě jejich moře kryly, Kotvy znal břeh zelený. PlujPluj, korábe, pluj, Plachty pyšně duj, Věz že mořskou slávu onu, Danou synům z Albionu, Dobyli dřív Slované. PlujPluj, korábe, pluj, Stěžen pozdvihuj; Když byl ještě Slovan v květu, Plavců sídlo měl – Vinetu, Moře loďmi zorané. 36 NužNuž, korábekorábe, pluj, K břehům postupuj, Abys v nové hlásal zemi, První plavci mezi všemi Že jsou byli – Slované. 37
OSVĚTA.
Bratří, budiž zaplesáno, Že nám nyní žíti přáno, Kde osvícen širý svět; Temnoty, co ducha kryly, Na věky se rozptýlily, Osvěty co vzešel znět. Osvěta je zbraně naše Místo meče a palaše, Vítězná též korouhev; Ta již vládne po vší zemi S bojovníků pluky všemi, Jenž jí dají statky, krev. Sláva ti, ty vlasti drahá, Ty Spartanská matko blahá, Že i ty tam syny máš; Ti se k tobě věrně znají, A velebné heslo mají: „Osvěta a národ náš!“ 38 PlesejtePlesejte, vy české kraje, Kde již jejich prápor vlaje, Vyvolejte „sláva“ jim; Opětujte hlučné plesy Hory, doly, nivy, lesy: Sláva, sláva, sláva jim! 39
LUMÍRŮV ZPĚV.
Dřív se náš Vyšehrad Nezatřese, Dokud tam Vltava Nevynese Všecky bory, Všecky hory, I tu naši Šumavu Nevloží mu na hlavu. Dřív se tam Vltava Nevyšine, Pokud to údolí Nepomine, Kde prodlíval, Bohům zpíval Písně Lumír milerád, Až se hýbal Vyšehrad. Dříve dol Vltavin Nepomine, Pokud zpěv Lumírův Nezahyne; A ten, bratří, Věkům patří, Na věky se dochová Zpěv dědice Václava. 40
PŘED SVÍTÁNÍM.
Kdy se nám as vyjasníte, Vy velebné, české hory, Báně svoje pozlatíte Čarobleskem ranní zory? Zvěstujte, kde nám prodlívá, Vy blankytné české hory, Za mořem snad zář rozsívá, Blažené kde zhlídla tvory. Vyšlete tam orly mužné, Vy důvěrné české hory; Zalétnouť k té hvězdě růžné, Přes vše skály, přes vše bory. Nuž ať orli si pospíší, Vy vlastenské české hory; Neb již sbory drží číši K uvítání – krásné zory. 41
BRATRSKÁ.
PímePíme, bratříbratří, z lásky číše, Otec na nás hledí s výše, Všechny stejně miluje; Ctěme bratra jako sebe, Na zemi pak zkvete nebe, Věčné se nám slibuje. Ať ten bratr z cesty zbloudí, Přec v něm pramen cnosti proudí, Na čas jen byv pokalen; Slunce boží všechněm svítí, Hvězdy září, kvete kvítí, Všem se chystá rajský den. Slabým pozděj’ – silným spíše Otevrou se světla říše, Po níž touží lidský duch; Bratr dobrý obrať zraky Bratra svého nad oblaky, Kde je láska, světlo – Bůh. 42 A to světlo, a ta láska, Ona země s nebem páska, Pak obejme všechny nás; Tam si ruce zas podáme, Číše lásky vystřídáme, V onom ráji – věčných krás. 43
SPOKOJENÝ PASTVEC.
Hory vpravo, hory vlevo, Hory dokola, A ty střeží touhy moje, Chtí-li míjet dolce svoje, Zrakem sokola. O vy touhy, marné touhy, Touhy po světě, Nechte králům trůny, berly, A boháčům zlato, perly, V těch ráj nekvete. Hle zde rumy, šedé rumy, Kde prodlívám rád; Kam se děly věže, síně, Kde zazníval zpěv při víně, Až se hýbal hrad? Proto touhy, moje touhy, Buďte v dolci jen, Zůstaňte u stáda mého, V chyži mé – tam dosti všeho, Když jsem spokojen. 44
POVZBUZENÍ K SVORNOSTI.
Kdo jsi pravý Čech, Marných svárů nech, Každý pracuj na svém roli, Ať jest ono jakékoli, Pak jsi pravý Čech. Pak jsi pravý Čech, Získáš chválu všech, Jenž svůj národ v lásce mají, O blaho své vlasti dbají Ve všech osudech. Ve všech osudech Statky, srdce, dech Věnuj vlasti, králi, Bohu, Pak jsi konal svou úlohu, Jako pravý Čech. Jako pravý Čech Marných svárů nech, K svornosti měj bratry svoje, Pak jich sláva bude tvoje, Pak jsi pravý Čech. 45
K BRATRŮM.
VzhůruVzhůru, bratří, Čechům patří Činy světu dáti, Činy cnostné, přespanilé, Bohu, králi, vlasti milé, – O blaho své dbáti. Co pomůže, Suché růže Po květnici sbírat? – Okopejte keře pilně, Budouť na vás neomylně Z poupat růže zírat. Co pomůže Střežit lůže, Aby blažil spánek? Je-li čas jít na vinici, Pracuj, pot se liň po líci, Ochladíť je vánek. 46 Co pomůže Úž a úže Srdce hořem svírat? Kdo chce jednou blažen býti, Musí vůli, sílu míti, Nehodlám odpírat. Proto, bratří, Čechům patří Činy světu dáti, Činy cnostné, přespanilé, Bohu, králi, vlasti milé, – O blaho své dbáti. 47
KŘÍŽ.
Teče voda květným dolcem, Nad vodou na skále kříž, Tam jsi se dřív modlívala, Byla’s anděl – nebi blíž; Přítel tvůj po zdáli stával, Hledě v modré oko tvé, Jak ty k nebi, tak on k tobě Pozdvihoval rámě své. Teď se drahá jinde modlíš, Jinde vzíváš božskou moc; Zda přec pomníš na přítele, Když se modlíš „dobrou noc“? On tě zří, jak bílá klečíš, V komnatě své milené Před obrazem vlasti svatých Majíc oko zrosené. Až ozáří někdy luna Dolce, vodu, skálu, kříž, Zaleť v duchu k tomu kříži, Druha tam dlít uvidíš; Klečet bude na tvém místě, Hledě zbožně do nebe; Jak se’s za něj modlívala, Tak on nyní – za tebe. 48
VEČERNÍ.
Slunko již zachází, Večer perly hází Na milostné květiny; Zvonec kol zaznívá, K spánku vše vyzývá, Hory, nivy, dědiny. SpěteSpěte, drahé dítky, Lásky něžné kvítky, Na nebi je hvězdiček; Co se jich tam střídá, Tolik vás tam hlídá Andílkových očiček. SpěteSpěte, švarní juncijunci, Až k rannímu slunci, Pak své dílo počněte; Vy jste vlasti chlouba; Chraň vás Bůh, ať zhouba Síly vaše nezhněte. 49 SpěteSpěte, statní muži, Jak na lůžku z růží, Vy vždy máte parný den; Vy jste vlasti sloupy; Před vámi ustoupí Vlasti strast, jak znikne jen. A vyvy, kmeti bílí, Spěte v noční chvíli, Dílo vaše skončeno; Snad vám bude dáno V noci jiné ráno, Jaké je dobrým souzeno. 50
PĚVEC K PŘÍRODĚ.
Přírodo, ty dcero Páně, Jehož dechem věčně mládneš, Ty ve sopce, ty ve kvítku Stejně vítáš, stejně vládneš. Proto pěvec žádá sobě, By zde přečkal časy věčné, Aby mohly věčně slavit Tvoji krásu hlasy vděčné. Lyra jeho by ti zněla Zpěvem slavičím všech rájů, Ruka jeho vlídně snesla První květy ze všech májů. Kdyby někdy přec vyzpíval Sladkých písní každou stránku, Pak ať utone co labuť V moři večerních červánků. 51
NA PRAHU.
Praho, Praho, máti měst, Srdce České země, Tobě naše plémě Věčně bude věnce plést. Ty se’s v slávě zaskvěla, Neb tu na Petříně V příštích věků klíně Matka Čechů viděla. Národové klekali Před tvou mocnou tváří, A v té jasné záři Reci čeští jásali. Ti sic dávno zesnuli, Prápor nezachvívá, Vnuk však o nich snívá, Jakby z hrobu kynuli. Kdyby někdy vrahové Tobě, Praho máti, Srdce chtěli kláti, Zakryjou tě synové. 52 Ty pak v nové oslavě Počneš zase žíti; Zpěv ti bude zníti Na Labi a Vltavě. Proto, Praho, máti měst, Jásej v blahé době, České plémě tobě Věčně bude věnce plést. 53
ZDENKA.
Necelujte se tak častočasto, Vy holoubciholoubci, přede mnou, Vždyť to Zdence líto bude, Že Jeníček za horou. Za horou ach, za horami, A já v tiché dolině; Kýž ty hory odnést mohu, Jak jablíčka ve klíně! Jak jablíčka v bílém klíně, Jako růže červené, Jež jsem pro něj česávala Na zahrádce milené. Na zahrádce, na zahrádce Bylo nebe blažené, Když tam líbal Jeník věrný Usta, líce, oči mé. Usta, líce Jeníčkovy, Zdaž i já kdy zlíbám vás? Hory, doly se neschází, Ale v lásce lidé zas. 54
PLES ČECHŮV.
Ještě se ty naše hory, Naše luhy, naše bory Krásně zelenají, Ještě se slavíků zpěvy Jako z ráje milé zjevy V lípách rozléhají. Zpěvy zde, zpěvy tam, Zpěv na každé pláni, Kdo jsi Čech, dej se k nám V čilém radování. Ještě hučí naše vody, Naše řeky, naše brody Jako za Lumíra, Ještě máme jeho hlasy, Těmi chvalme na vše časy Pána všehomíra. Zpěvy zde, zpěvy tam, Zpěv na každé pláni, Kdo jsi Čech, dej se k nám V jasném radování. 55 Ještě máme naše Čechy, Naše reky, naše Lechy, Jako Záboj býval, Jsoutě chrabří, seč kdy kyne, Po seči jim píseň plyne; Pěje Čech jak zpíval. Zpěvy zde, zpěvy tam, Zpěv na každé pláni, Kdo jsi Čech, dej se k nám V hlučném radování. 56
MÁ OTČINA.
Tam kde věnčí modré hory Tisíc hradů svými bory, S Krkonošem Šumava, S Labem jásá Vltava, Tam je otců země krásná, Vlast rekovná – domov můj. Kde Vltavská pne se skála, Na níž králů matka stála, Vyšehrad se v zlatě skvěl, Pod nímž Lumír písně pěl, Ona země slávohlasná Má je vlast a – domov můj. Tam kde v chrámě Svatovíta Čech své krále, svaté sčítá, Václava ctí, Karla má, „Pomiluj ny“ zazpívá, Tam je moje půda spasná, Půda svatá – domov můj. 57
PRAVDU MLUV.
Pravdu mluv, s kým se potkáváš V tomto světa oudolí, Když za srdce duši dáváš Věrné panně – příteli. Pravda jesti věčná růže, V ráji nebes pěstěná, A pod sluncem kvésti může, Kdo jí půdu – srdce dá. Pravdu mluv, když svému králi Touhy vlasti zvěstuješ, Jenž ti dlouho v srdci plály, – Zjev, že vlast svou miluješ; Pravdu mluv, čím národ zkvítá, Co v propast jej uvrhá, Čím si slávy věnce splítá, Čím je však zas roztrhá. Pravdu mluv, když k nebes trůnu Zbožný duch tvůj zalétá, Když se blíží k otce lůnu, Kde je láska ukrytá; Odhal hloubky srdce svého Jak oblohu hvězdnatou, By vždy ve tvář Tvorce tvého Pravda zřela přesvatou. 58
STAROČESKÁ.
Bývali Čechové Statní jonáci, Bývali rekové, Muži co květ; Bývali, bývali, Hájili, zpívali, Tak je znal svět. Časové, Čechové, Jak se měníte! Buďte zas rekové, Jak vás znal svět, Rekové v smýšlení, V lásce a dychtění Pro vlasti květ. 59
ZPĚV NA KARLOVU TEJNĚ.
Duchu velký – Karle náš, Ty svůj pomník obletáš, Na něm světu pro vše věky Psány tvojí slávy vděky, Národ český stráž mu dává, Za panoše provolává: „Od hradu dále.“ Otče Čechů – Karle náš, Snad své syny ještě znáš, Po sta letech lásku tvoji Zachovali s duší svojí, Tisíc srdcí – tisíc stráží, O hvězdy se hlas odráží: „Od hradu dále.“ Králi Čechů, Karle náš, Korunu teď jinde máš, Na tvrzi je oblakové, Stráž tam drží cherubové, Slavnější teď je volání Na hvězdnaté hradu báni: „Od hradu dále.“ 60 Otče, králi – Karle náš, Jenž na nás teď pohledáš, Chraň hrad náš – tu Českou zemi S nebeskými pluky všemi, Odvrať od něj trudu nával, Čech by věčně provolával: „Od hradu dále!“ 61
TVORCE A DUŠE LIDSKÁ.
Tvorce světy když rozsíval Po dalekých končinách, Cherubů sbor žalmy zpíval Na nebeských výšinách: „Haleluja zvučte báně, Kudy váš kruh zalétá, Že z věčného srdce Páně Duše lidská vykvetá.“ Jásej duše, – boží páska Na zem k tobě dosahá, Jásej, že ti věčná láska Na srdci zas místa dá. 62
K HOSPODINU.
Hospodine, Duch tvůj kyne S hvězdnatého nebe, Brouček v květu, Tajný světu, Hlučně hlásá tebe. Morské vody S divů plody Ve propastné noci, Rosa v klasu Dává hlasu O tvé, Pane, moci. Hromy divé Z chmůry sivé Tamo ve blankytu, Slavík v háji S písní v máji K jednomu zvou citu. Vše když, Pane, Uctou plane, A tě chválit spěje, Struna moje Písně svoje Tobě také pěje. 63
SVĚT.
Co si na svět naříkáte, Že je smutný, že je zlý? Jaké jemu vnady dáte, V takových se objeví. Poznejte, že věčná láska Vyvolala tento svět, Ta nebeská že to páska, Ana víže tvorstva květ. Láska budiž krásným heslem Nás, vy bratří, sestry, všech, Láska budiž žití veslem, Pak dosáhnem blaha břeh. Pak se ozvou šíré pláně, Až radostí budem pět: Chvalte v žasu jméno Páně, Jeho svět je krásný svět. 64
RUMY.
Rumy hradu nad vodou, Jak velebně vy strmíte, S šedým čelem k nebi zříte, Jakobyste říci chtěly, Krásné dny že odletěly, Drahé rumy nad vodou! Drahé rumy nad vodou! Drahé jste mi pro tu chvíli, Když jsem v máji v kvapné píli S ní, s dušinkou k vaší výši Vstoupal jako k nebes říši, Krásné rumy nad vodou! Krásné rumy nad vodou! Zašly pro mne blahé doby, Dny mé budou temné hroby, Kam já vložil v duše tísni Ráj své lásky, zdroj všech písní, Smutné rumy nad vodou! 65 Smutné rumy nad vodou! Rumy jsou též z ráje mého, Lásky ráje milostného, Zbořen hrad sladkého štěstí, Jenž se nemá nikdy vznésti; Rumy z něho – pod vodou. 66
ZPĚV NA ŘÍPU.
Horo svatá lidu svého, Horo otce chorvatského, Čni velebně k blankytu! Na tebe Čech s chloubou zírá, Rámě k tobě rozestírá V blahém slávy pocitu. Na temeně tvém prodlíval, Na svůj český ráj se díval, Zakarpatský otec náš! Na tvém poutci ruce skládal, O zdar vlasti bohy žádal; Tu památku věčně máš. NedbejNedbej, že se výš nad pláně Krkonošské vznáší báně, Šumavy též bílá tvář; Chtějí s výše podnebeské Vidět oltář země české, Odkud vyšla Slávů zář. 67 Nuže na vše věky záři, Ty slovanský náš oltáři, Hlásej slávu Slovanů, Volej k sobě české plémě, Ať ctí – Čecha – otce země Od Vesny po Moravu. 68
NA LABI.
(Pro sbor.)
Labe České, proude náš, Vltavu co za choť máš, K zpěvu reků tys šumíval, Vítězně když kol zazníval Všemi luhy, všemi lesy, A ty písně a ty plesy Vlny tvoje nesly dál, Až kde vichr s Baltem hrál. Kudys plynul, tam tě vítal Slovan na svých lučinách, Tys radostně sebou zmítal, Po Slovanských dolinách. NyníNyní, krásný proude nášnáš, Břeh tam cizí obtekáš; Huč tam přece českým hlasem, Snad se zbudí příštím časem, Huč tam, huč, ty proude náš! 69
NA LÍPU.
Lípo, strome Slovanů, Jasné Slávy chovanů, Zkvítej čile, zkvítej; Čechu, jenž tě miluje, V mrazu, vedru pěstuje, Vítej mile, vítej. Krásné svoje ramena Na hor Českých temena Skládej jemně, skládej; A do stínů zelených Synů vlasti milených Žádej vlídně, žádej. Až vše vezmeš v ochranu, Svatý strome Slovanů, Zkvítej slavně, zkvítej; Vůní rajskou bezděky Vítej světu na věky, Vítej lípo, vítej. 70
ČESKÝ HORAL.
Jen mne nechte na horách, Na těch kolmých prostorách, Já netoužím v pláně; Krkonošské báně Volnost dýchají, Ňadra zdvihají. Jako sosny zelené, Vlasti krásné milené Pne můj duch se vzhůru, Spustě zemskou kůru V smutné údolí, Bol kde hlaholí. V planinách ráj nekvete! Vy tamtam, bratříbratří, chřadnete, Jako lípa vadne, Kořen když nemladne, Já však vylétám Jako orel sám. 71 Proto být chci na horách, Na těch kolmých prostorách, Já netoužím v pláně; Krkonošské báně Volnost dýchají, Ňadra zdvihají. 72
PO ZAŠLÝCH RADOSTECH.
NetruchleteNetruchlete, bratří moji, Když radosti pochováte, Když u chrámu blaženosti Sloupy klesat uhlídáte; Vše co zemské musí klesnout, Z prachu zas jen prach vyzrává, Svadne poupě, svadne růže, Ač milostný zápach dává. Svadnouť někdy světy celé Jako poupě, jako růže, Svět – ta kytka stvořitele Věčně v ruce kvést nemůže; Lístky její – slunce, hvězdy, Opadají v času válce, Světy jiné sršet budou Z ruky Páně v světů dálce. Když i světy někdy svadnou, Proč ne zemské též radosti? Když na hrobě jejich zroste Strom, jenž sahá do věčnosti? Je toto, bratříbratří, strom života, Na němž kvetou palmy krásné, S těmi někdy k trůnu Páně Přistoupíte – v době spasné. 73
KAŽDÝ NĚCO PRO VLAST.
Nermuť sese, můj bratře Čechu, Co své lůže v chyži máš, Drahé vlasti pro útěchu Že své zrnko nepřidáš; Vlast chce vůli, srdce tvoje, Nad těmi jsi králem sám, To jsou zlaté sklady, zdroje, Z těch dar neseš v Slávy chrám. Když ku cnosti bratra vedeš, Statné syny vychováš, Tiše proudem strastí bředeš, Nehodám všem odoláš; Když pospíšíš v svaté seče, Káže-li to vlast a král, Když tam krev tvých synů teče: Pak jsi vlasti – dosti přál. V chrámě zásluh věnců skryto, Co je hvězdic na nebi, Nejkrásnějších tomu svito, Nejradč vlast kdo zvelebí; Ona někdy zváží činy, Kdo byl s duší, s tělem Čech, Ověnčí své věrné syny, V chyži jako na hradech. 74
ČECH.
Jak jásámjásám, bratří, že jsem Čech, Ta zem že moje vlast, Já nejblažší jsem z lidí všech, Nebeskou cítě slast. Jen patřte na ty krajiny, Zda-li to není ráj, A na ty vábné lučiny, Kde kvete věčný máj. Zde kyne nebe milené, Jak tam, kde palmy jsou, A jako Alpy vznešené Se české hory pnou; Obložte perlu předrahou Safíry kolkolem, A máte moji vlast milou U věnci spanilém. Zde žijí duše citlivé A blahu proudí krev, Zde roste víno palčivé A rozléhá se zpěv; A tak si myslím, druhové, Až někdy v hrobě jsem, Kýž nebe jestli takové Jak moje krásná zem. 75
NAPOMENUTÍ OTCOVO.
Synku, až zrosteš, Buď Čechem statným, Práva milovným, V bitvě udatným. Živ jsi na půdě Slavné, památné, Pláně, pahorky Jsou tam posvátné. Líbej tu půdu, Najdeš tam kosti Otců rekovnýchrekovných, SynkuSynku, v hojnosti. Cti mluvu otců, Pravdu zastávej, Vlasti a králi Svůj život dávej. Čiň tak a někdy U mého hrobu Pomni, o pomni Na tuto dobu. 76
PÍSEŇ PONOCNÉHO.
Spěte, bratří, v noci temné, Já za vás bdím na věži, A ve výši hvězdojemné – Jemuž tvorstvo náleží; Protož spěte, bratří, tiše, Otec na vás hledí s výše. Spánek vlívá tomu síly, Kdo dřív za dne pracoval, Tělo, duši každou chvíli Blahu lidstva věnoval; Tam též sype vonné růže Anděl odplaty na lůže. Však noc dlouho nechtěj žádný, Kdo chceš k cíli přispěti, Neb ho opojí duch zrádný, Budeť blud jen viděti; V temnostech kdo rád chodívá, Posléz tmu za světlo mívá. 77 Hle, jak bledě luna svítí, V šeru dlívá město – vlast, Zde a tam se hvězda třpytí, Než to není slunce slast; Proto, BožeBože, dej, ať svítá, Vlast ať slunce zář uvítá. Hle, již dennice vychází, Na nebi je záplava, Jižjiž slunce jiskry hází, V blesku Říp i Vltava; VstaňteVstaňte, bratří! ráno, ráno, Statně budiž pracováno. 78
CO JEST ČLOVĚK.
Člověk na moři věčnosti Loď je slabá, vrtkavá, S níž si vlna v zhoubné zlosti Jako s lístkem pohrává. Vůle je ten stěžen křehký, Jako ze skla tesaný, Srdce – plachet záhyb lehký, Větrem sem tam pohnaný. Zrádný osud, líté vášně Jsou ta bouře strašlivá, Ana lodi prostopášně V temný jícen zarývá. Než tu rozum jako veslo Řídit má kvapící běh, Aby moře plavce neslo Šťastně na kynoucí břeh. 79 Víra jestli věží jeho, Stkvělou co zasílá zář, Ouskalí by míjel zlého, A na pouti zjasnil tvář. Zarazil-li v modro nebe Kotvou svojí naděje, V přístavu pak spatří sebe, Ráj se na něj zasměje. 80
ŽIVOT VE SKONÁNÍ.
Na hřbitově tiše leží V trávě lebka na pokrají, Z důlků dvou, kde oči byly, Dvě pomněnky vykvetají; Vedlé nich se na lupínku Křídobílý motýl houpá, Květy líbá, již se vznáší, Již se v modru nebes koupá. Raduj sese, ty lebko bílá, Zas máš oči modrojasné, Zase libě na svět hledíš, Nežel těla smrti časné; Ona není tak přehrozná, Jak to svět bojácný soudí, Ona nový život dává, Z prachu nová síla proudí. A ten motýl? – aj to duše Schránku svoji navštívila, A když oči živé našla, K nebesům se navrátila. O tak smrti se nebojte, Ta jen nové kvítí sází, A co anděl míruplodný Duši k nebi doprovází! 81
VĚRNÁ DCERA.
Sotva jaro první kvítky Máji daruje, Děva již ty Vesny dítky Ladně spojuje. V milé věnce čile splítá Růže, lilie, Hroby drahých duší sčítá, A ty pokryje. První věnec dobré máti K hlavám položí, Jíž tak časně v temnu spáti Kázal hlas boží. Na hrob klekne, trávku líbá, Líbá zas a zas, Vždy hlavinku níže shýbá, Uslyší-li hlas. Ale máti v chladném hrobě Dceru neslyší, A tak slza jen v té době Žely utiší. 82 Kráčí zpět, když slunce zhasne, Nic ji nebaví, Až strun doma zvuky jasné Slzu zastaví. Jen ji těšte, božské hlásky, By netruchlila, Ach, vždyť též na hrob své lásky Věnec vložila. 83
RŮŽE.
Má dušinko, ty chceš růži, Bys jí ňadra zdobila, Až k oltáři s druhem klekneš, By se’s navždy spojila. Dám ti růži, však ta svadne, Jako svadne láska tvá, Za to však mé lásky růže Věčně v duši kvésti má. Růže tato neuvadne, Sám jsem ti ji utvořil, Z citů svých jsem lístky dával, V srdce proud je ponořil. Takovou ti růži dávám, Ozdob se ní, duše má; Až ti všecky růže svadnou, Ta ti ještě vůni dá. A když se s ní bavit budeš, Pomníc, kdo ji daroval, – Šeptneš snad s perlinkou v oku: „On mne přece miloval.“ 84
KONEC PLÁČE.
Když matince v noci černé Zatlačuješ oči věrné, Ach tu pláčeš; Když na drahé otce oudy Sypají v hrob tvrdé hroudy, Opět pláčeš. Hrob zarůstá, s ním tvá rána, Slza je co rosa zrána, Tišej pláčeš; A když zelený již stánek Kde ty drahé pojal spánek, Tiše pláčeš. Tu se v srdce láska vloudí, Z oka slza nechtíc proudí, Sladce pláčeš. Než to srdce, tvým co vládne, Stalo se nevěrné – zrádné, Hořce pláčeš. 85 Tu přátelství kyne rámě, Ty tam dlíš co v svatém chrámě, Volněj pláčeš; Než přátelství v krátké době Odpočívá samo v hrobě, Ach zas pláčeš. Co tu v bolu srdci zbývá, Útěchu a sílu vlívá, Když tak pláčeš? – Pohleď k hvězdám, tam tě vítá Láska věčná, slze sčítá, Až – dopláčeš. 86
NEDĚLNÍ ODPOLEDNE.
Ticho se velebné vznáší Nad sváteční dědinou, Zvonec lid volá do chrámu Podvečerní hodinou. Rolník nivy své prohlíží, Jak mu prácí žehnal Pán, Zvon zní opět, – lid se blíží, Aby dík byl Dárci dán. 87
UKOLÍBAVKA.
Jen se spánku vzdávej, S anděly si hrávej, Pokud tě hubinka Líbezně uspává, Již ti teď matinka Na čelínko dává; Pokud krásná máti Perlinku uchvátí, Ana lehce skáče Z oka milostného, Jako malé ptáče Ze hnízdečka svého. Přijdou doby parné, Kde je spaní marné; Nebudeť matinky, Jenž by dala spánek, Slíbala slzinky, Jako rosu vánek. 88 Nechtěj teď se ptáti, Co ti sen ukrátí, Nech matinku zpívat: „Spi jen, spispi, robátko,“ My se budem dívat Na růži – poupátko. 89
SLUNCE NA ZÁPADĚ.
Jak to slunce dohořívá! Kmet se na ně vlídně dívá, Za hory jak zapadá; Zapadá, ach zapadává, Němou kmetu známku dává, Že i proň hrob vyhledá. Vyhledá, ach čirotemný, Nebo silný jako jemný Musí hrobu kosti dát; Než kmet hořem nic nepláče, Jeho oko jasně skáče, Jakby chtělo věčně plát. Ai však bude věčně pláti! Než dřív musí v hrobě zráti, Co věčnosti připadá; Proto kmet vždy pleše, jásá, Chválu svému Tvorci hlásá, Když slunečko zapadá. 90
K VĚČNÝM KONČINÁM.
Hory, hory valné, Hory modrodalné, Vy jste obraz touhy mé: Jak vy tam se pnete, Věčný ráj kde kvete, Tak můj k hvězdám duch se pne. Moře, moře tiché, Prosté bouře liché, Tys tajemství obrazem: Jak ty věčně skrýváš, Co ve lůnu míváš, Tvorce tak ples v nebi svém. Nebe, nebe jasné, Jehož lesk nehasne, Ty jsi obraz lásky mé: Jak tam věčně září Slunce vlídnou tváří, Tak má láska pro tebe. 91
HVĚZDA V JEZERU.
Spadla hvězda za večera Přímo s nebe do jezera. Šla matinka kolem břehu Co andílek s dítkem v běhu. „Aj matinko, co to spadlo? Na nebi snad kvítí svadlo?“ ‚Nesvadlo, to líbá nebe Krásnou zem, jak já teď tebe.‘ „Zřím hubinku tu i jiné, Jako růže vše to plyne.“ „PusťPusť, matinko, pusť mne čile, Ať si schytám růže bílé.“ „Já si z nich kytinku svinu, Ráda budeš tomu činu.“ – ,Jezero tě neponese, Pohleď, jak se samo třese.‘ „Já jsem lehké jako pero, Pusť mne, máti, na jezero.“ 92 ,Kdybys jen sese, dítědítě, hnulo, Rychle bys tam utonulo.‘ „JáJá, matinkomatinko, neutonu!“ Vece dítě k vodě v honu. Ztrne máti, hlas se chvěje, Chytne robě, domů spěje. Toto ale v nepokoji Vytrhne se matce svojí, Letí k vodě pro hvězdičky, Spadne – mrak jde přes očičky. Co strach matku k vodě vede, Je co hvězda dítko bledé. Od té doby za večera Hledí máti do jezera; Z krásných očí slza kane Každé hvězdě, co jich plane; Neb snad jedna z nich je robě, Ano leží v chladném hrobě. 93
PÍSEŇ ZIMNÍ.
Nic nedbejte, bratří, na to, Na horách že sníh se třpytí: Pod sněhem je květů zlato, Jaro jednou musí býti. Příkrov bílý pláně, luhy Jako rakev zdá se krýti; Jaro zlomí jejich kruhy, Neb to jednou musí býti. Labe mlčí, ples ni dumy Nechce na svém hrobě míti; Přijde jaro, přijdou šumy, Neboť jaro musí býti. V hájích mlčí slavíkové, Což pud k zpěvu víc necítí? Oni básní písně nové, Neb ty z jara musí býti. 94 Tak po zimě jara vděky Bude naše vlast se stkvíti, Vstanou nivy, háje, řeky, Neboť jaro musí býti. A což českých pěvců sbory? Nebudou jich písně zníti? – Radujte se doly, hory, Zpěv na jaře musí býti. 95
SVORNÝ DUCH.
„Svorný duch!“ buď vaše heslo, Tak to káže vlast a Bůh; Co je plavci pevné veslo, By ho moře k břehu neslo, To je Čechům – svorný duch. „Svorný duch!“ to slovo krásné Chová v sobě ctností kruh, Jím jen vzejde žití spasné, Sláva Čechů neuhasne, Proto, bratří – „svorný duch!“ „Svorný duch!“ tu ctnost ať píše V České srdce každý ruch, Tou dosáhnem jasné výše, Naše bude slávy říše, Když povládne – svorný duch. „Svorný duch!“ tak již doznejte Onen dávný Slávů dluh, V lásce ruce si podejte, Z plné duše vyvolejte: „Pro vlast, krále – svorný duch.“ 96
PROZRAZENÁ MILENKA.
Proč v zahrádce lkala’s, Minko, Až ti slze v oku stály? „Já a plakat? to větérci S lípy na mne rosu sváli.“ S kým’ským’s, dušinkodušinko, švitořila, Jak mé kroky k tobě spěly? „Ach já ne, to něžné hlásky Hrdliček na blízku zněly.“ Cos na srdce rukou sáhla, A pak vrtěla hlavinkou? „Já si dávala za ňadra Tuto lilii bělinkou.“ Proč jsi vzdychala tak smutně, Jakbys tajné boly měla? 97 „To mne píchla tato růže, Když jsem si ji trhat chtěla.“ Proč se bráníš, že tě líbám? Našlať včelka medulinku! „Měla bych se na tě hněvat, Žes prozradil svoji Minku.“ 98
99
100
DEN PO ROZLOUČENÍ.
Kdybys tak sese, MínoMíno, ptala, An jsi včera s Bohem dala, Jak je nyní duši mé – Řekl bych ti: jako tomu, Jemuž právě tělo z domu K hrobu nesli milené. Oko v slzách se vší snahou Hledá tu hlavinku drahou, Jakby najít muselo; A když darmo zrak upírá, V nedůvěře slzu stírá, Aby lépe vidělo. V klamu zdá se, tam že sedí, Tu že mešká, tam že hledí, A to vše jen klam a sen; Aj tu oko znova pláče, Srdce lká co siré ptáče, Bolu svědkem noc i den. Tak mé oko tebe hledá, Odstrašit se klamem nedá, Hledá všady tisíckrát; A když najít tě nemůže, Slza na tvé suché růže Kane tisíc-, tisíckrát. 101
JARO ŽIVOTA.
Když uvadnou jara kvítky, Nové se pozvednou; Ale žití jaro krásné Kvete jenom jednou. Jednou jen a nikdy více, – A jak rychle míjí! Ruka musí růže pustit, Jež do věnce svíjí. Svíjí, aby duch i srdce Truchlily tím více, Když tak vidí věnec vadnout, Co měl zdobit líce. Líce, oči, světa krásy, Vděků všech oltáře! Proč se tak neskvíte stále, Jako slunce záře? Záře slunce budí kvítky, Ty se jarem zvednou; Ale žití máj, ten krásný – Kvete nám jen jednou. 102
DAR NEJNĚŽNĚJŠÍ.
Znáte dárek nejmilejší, Jejž vám drahá duše dá, Dárek nad vše zlato, perly, Co jim moře v lůně má? – Jsou to vlásky s hlavy drahé, S té hlavinky laskavé, Již jste někdy líbávali Na čelinko bělavé. Když ten dárek uhlédáte, Zrak i duch se zasměje, Vy radostí zaplesáte, Srdce vám se zachvěje; Zpomíná si na ty časy, Na ty doby milené, Když se vínku dotýkalo Čelo k čílku skloněné. Když ten dárek uhlédáte, Duše ráj si utvoří, Srdce hned je oltář něžný, Kde se city rozhoří. Proto dárek nejmilejší, Jímž se srdce pozvedá, Jsou s hlaviny vlásky jemné, Jež vám drahá duše dá. 103
VŽDY STEJNÁ PÍSENPÍSEŇ.
Jen mě nechte zpívat O dědině drahé, V její tvář se dívat, Jak milence blahé: Vždyť to, bratří, víte, Srdce čím oplývá, Že to hned jevíte, Z ust se ples ozývá. Když mohou milenci Stokrát v oku, hlásku, V ruchu a ruměnci Opětovat lásku: Proč se já mám báti, Že planá má píseň, Když i vás uchvátí Stejně sladká tíseň? Tak mě nechte zpívat, Má že vlast je krásná, V duchu věstném snívat, Že zde doba spasná; Snívat o té době, Kde jí zkvete sláva, Dřív než na mém hrobě Povyroste tráva. 104 Nechte vy mne zpívat, Že to tak má víra, Jak chci věčně vzývat Tvorce všehomíra; Jak ten mne do ráje Zbudí zpode trávy, Tak vlast v rouchu maje Zaskví se i slávy. 105
PŘÁNÍ.
Kdyby ještě divů bylo, Oko by si vyprosilo, Mžikem vidět končiny, Hory, doly, planiny, Kde kdo z bratrů Slovanů V hradě, v chyži, ve stanu. Kdyby ještě divy byly, Usta by si vyprosily Rajské hlasy anděla, Aby píseň zazněla: „Žíte v svorném soucitu, Jako hvězdy v blankytu.“ Kdyby ještě divů bylo, Srdce by si vyprosilo, Jak je moře hluboké, A jak nebe široké, Tolik lásky vítané Pro vás, bratří Slované. 106
ZPĚV K SLAVNOSTI
pětistyletého trvání vysokých škol Pražských
při odhalení pomníku r. 1848.
Vítej lidu, jasný králi, Otče vlasti, vítej nám; Srdce Čechů touhou plály, Bys k jich sstoupil dolinám; Vltava jar půltisíce Tvé oblouky protéká, Co jak dnes radostné líce Zřela Praha stověká. VítejVítej, hlavo ty věhlasná, Již tak žehnal světů Pán, Že vykvetla doba spasná, Zdar byl krásné vlasti dán; To posvátné čelo neslo Vínek zásluh spanilý, Mívalť Otec svaté heslo: „Blažit národ rozmilý.“ Hle jak právo nám podává Vysokého Učení, Kyne ruka – chrám povstává S Uměn vlídnou svatyní; Tam se slovo Páně hlásá, Moudrost, právo národů, Duch nad léční silou jásá, Již vlil Tvorce v přírodu. 107 Národové k Praze České Spějí, věd kde vzešla zář, Aby blesky věd nebeské Objasnily ducha tvář; Alma Mater dary stále K Visle, Sále, na Dunaj, Rozesílá k vlasti chvále, By vykvítal světu ráj. Na sta sic vlast bouří sčítá, Co jich stálo nad Prahou: Alma Mater stejně zkvítá, Stejně dává zář blahou; Skví jak od věků se skvíval Českých králů chrám i hrad, Tam kde v rodě s králem dlíval Arnošt, Vlaším, Kolovrat. NužeNuže, Praho, dcero krásná Libušina, Karlova! Jásej, zde je slavnost hlasná, Tvář velebná Otcova; Jásej, On ti lásku dává, Žehná s výše tobě – nám; Jásej Karlu: Sláva, sláva! Nám že stavěl slávy chrám. 108
109
110
AŽ MNE NEBUDE.
Až mne, osude, Více nebude, Zda si na mém hrobě Jedny oči sobě Slzou roněnou Na mne zpomenou. Až mne, osude, Tady nebude, Zda se mojí písní V sladké někdy tísni Srdce jediné K vlasti přivine? Až mne, osude, Tady nebude, Zda Čech rody slavné, Otců mravy dávné Počnou milovat, V nich si libovat? 111 Až mne, osude, Tady nebude, Zda přec bude skvítat, Blahé doby vítat Vlast má milená, Slzou živená? Až mne, osude, Tady nebude, Zdaž se na vlast dívat, S vlasti syny zpívat Bude za věno Duši souzeno? Doufám, osude, Až mne nebude, Že se přání vroucí V otčině budoucí V růžném záření V skutek promění. E: lk; 2002 112
Bibliografické údaje

Nakladatel: Pospíšil, Jaroslav
(Tisk a sklad Jar. Pospíšila.)

Místo: Praha

Vydání: [1.]

Počet stran: [VIII]+112

Věnování: z Thun-Hohensteinu, Lev
(Jeho Excellencí, vysoce urozenému pánu, panu hraběti Lvu Thunovi z Hohensteinů, jeho c. k. veličenstva tajnému raddovi, c. k. ministru osvěty, předsedovi Jednoty pro blaho propuštěných káranců atd. atd. atd. z hluboké úcty věnuje skladatel.)

Autor motta: Polák, František Josef
(Frant. Jos. Polák.)

Motto: Polák, František Josef
(Frant. Jos. Polák.)