PRAVÁ LÁSKA.

Václav Jaromír Picek

PRAVÁ LÁSKA.
Vede osud v dálné kraje Od milenky jinocha, Oba pláčou v objímání, Posléz jinoch zavzdychá: Slib mi, děvo, dýl ze vlasti Budu-li než rok a den, Že mne vyhledá tvá láska; Slib to, děvo, slib to jen. Slibuji a přísahám ti, Můj miláčku oddaný, Že do roka do dne budu Mít uzlíček svázaný. Ještě jednou jinoch líbá Ráj svůj – oči děviny, Pojme hůl, – již je na pouti V dálné, dálné krajiny. Rok a den již dávno minul, Děva doma ještě dlí, Ale máti, věrná máti Za synem se hotoví. 23 Oudy slabé s láskou silnou Projdou vlasti každý kout, Ale ach, ty staré nohy Konat musí další pout. V cizině tam na pahorku Kostelík a hrobové, Tam se modlit matka pílí, Neb ji chrám tak vlídně zve. U kostelních dveří sedne; Než tu čte a čte a – čte; Na hrob klesne, vzdychne, zbledne, – Našlať matka – dítě své. 24