JEŘÁB.
Silnice bílá polem se vine,
jeřábů řada s obou stran,
korálů zdobu v kadeř jim vplétá
bohatou dlaní léta van.
Co jich v té sivé zeleni plane! –
Snů jako v duši o štěstí...
Vichru kdy křídlo větvemi bloudí,
kolik jich serve v bolesti!
V prachu tu leží pod kroky chodců,
zmírají v nachu – jako den;
děcko jen někdy rudý plod zvedne,
ozdobí jím si kučer len.
19
Děcko je zvedne!... Ještě je blaží,
dávno co vzal nám časů rej. –
Nechte, ó nechte víru mu v štěstí,
však přijde sama beznaděj! –
Smějí se plody v jeřábů kštici – –
kamenem rána přiletí,
krvavou stopou plane to, hoří
ve stínu stromů v zápětí. –
Co zbude přece pro chudé ptáče,
zavane tiše bílý sníh...
Hasne ta víra ve světa štěstí,
první kdy bílý vlas se mih’. – –
***
Silnice bílá vine se, točí,
korálů rudých zářný lem
v kadeři dnes – a zítra již v prachu. –
Takou my cestou všichni jdem.
20