Vlčí máky (1914)

Básně, Herma Pilbauerová

Diplomatická verze Ediční verze
HERMA PILBAUEROVÁ:
VLČÍ MÁKY.
BÁSNĚ.
NÁKLADEM ALBY PILBAUEROVÉ – V KOMISY J. KOTÍKA, KNIHKUPCE NA SMÍCHOVĚ – TISKEM NÁRODNÍ TISKÁRNY A NAKLADATELSTVÍ, SPOL. S R. O. V PRAZE.
[1] VŠEM,
kdož dosud s láskou a upřímně vzpomínají naší drahé, nezapomenutelné Hermy, neboť oživne milý obraz Její vroucími těmi verši, jež jako vzácnou památku po ní chováme.
V PRAZE, v listopadu 1913.
ALBA PILBAUEROVÁ.
[3] PAMÁTCE DRAHÉHO OTCE. [5]
VSTUP.
Šla jsem polem. Rudé máky hýřily v něm v slunce zlatu. jako láska v srdci mladém, jako úsměv na rtu děcka. V moře klasů ruku nořím. Kytici chci mít těch květů. Sama radost nejásá víc, než ty rudé vlčí máky. Co v nich krásy! Hedváb měkký každý lístek. – Ještě jeden! Nenasytno srdce, ruka. – – Nesu zářnou trofej léta. – Zadul vítr – serval lístek jeden pouze; však jich více! Zadul opět – rve mi znovu žhoucí květy. Marně bráním. [7] Krůpěje jak krve rudé napadaly květy v cestu jako slzy mrtvé lásky, co dřív snila v srdci mladém. – *** Což je víc ten úsměv žití? Co mi nechal život z lásky, o níž každý dech můj sníval? – – Servané jen vlčí máky. – [8]
I.
[9]
O VOS OMNES...
Nový oltář v kostel dali: Na kříži tu Kristus zmírá, andělů mu peruť měkká nebes brány otevírá. Ruka lidská v mramor bílý krutou vdechla smrti scénu. Zdá se ti, že v sluch ti bije zmírající srdce v stenu... Chtěl jsi zřít, můj otče drahý, obraz Krista v umírání; ó, tys tušil náruč onu, neznající odvolání!... Chtěl jsi v těžkém utrpení v světa bouřích, v světa víru z Krista hlavy umučené nadýchat se nebe míru. Chtěl jsi najít sílu k smrti v kříže stínu, v kříže jasu... Již Tě kryje hrstka trávy – – trofej žití po zápasu. – [11]
NAD HEOBEM.
„A slunce vychází a zachází a vrací se zase – a člověk přijde a člověk odejde a nevrátí se více.“
Na hřbitově pod horami utkvěla ta v duši slova, zapadla v ní přehluboko – – zas a zas je slyším znova. Tisíckráte život krutý vyslovil je smrtí retem... létla mimo jako všecko – žal i radost širým světem. Teprv dnes to písmo zlaté třpytem co tu v kámen vryto, zachvělo mi celou duší, v srdci vzpomínkami zní to. Vzpomínkami na ty duše, co jich květy kryjí v dáli – jak by dnes mi teprv jasno, navždy že se rozžehnaly. 12
ŽIVOT.
Jdou v žití dni jak mraky nebes bání, přes slunce štěstí černo jejich letí – a marně čekáš konce. Dobou ranní zas nových řady prchlým ve zápětí. Jdou v žití dni jak vichrů křídla divá, jak rozpoutaných ořů dupot běsný, jak nocí severu jde řada sivá, a hromu rachot v sluch ti bije běsný. Jdou v žití dni, kdy rád bys navždy dožil, kdy věčný sen by údělem byl ráje, kdy láska k žití, Bůh již v duši vložil – jen v kalný mok jak sněhu vločka taje. Jsou v žití dny, za hrstku hrobní trávy kdy lauru les bys podal bez lítosti, kde za svět celý – krásný, čarný, smavý – bys hrobu kryt chtěl pro své zmdlené kosti. A dni ty jdou tak jistě, bez přestání, jich tíže v leb tvou bědnou bije, bije, jim není kance – zmírá dech v jich štvaní... Kdo trpí – trpí: ten jen v pravdě žije. 13
ŽLUTÉ LISTÍ.
Zahučela v hlavách stromů bílé zimy píseň děsná, servala jim s větví zlato, vmetla v oblak celé hrsti... Holé větve trčí k nebi. Letělo to suché listí jako vyplašení ptáci, jestřába jež peruť děsí... Vyletělo – spadlo k zemi tichým pláčem teskné duše. Byla šeda zem i nebe, běs kdy vichru v stromech řádil, a při zvuku písně žalné zlatem smrti vystlal cesty... Zvonilo to umíráčkem. Šeptalo to mroucí listí věštbu... Vichr v kraj s ní chvátá: „Přijde den – ať dnes či zítra, kdy tě smete peruť času... Co jsi víc, než žluté listí?“ 14
PRSTEN. (Za naší Maruškou.)
Vidím je, ty zlaté vlásky, jež ti v čílko úbělové, v dětskou šíji, útlé rámě bohatým se proudem chvěly. Mám Tvůj obraz v duši celý. Vidím hled Tvůj měkký, vroucí, moje duše, moje snilko, Maruško! Ze všeho tu zlata Tvého, z aureoly květů mládí jenom kadeř, jenom proužek zůstal mi. – Hle, v prsten zlatý paprsky Tvých kučer spiaty. Chudičká to upomínka!... Divno, co tu zbude z žití, Maruško! Dávno dřímáš, duše moje, pod zeleným rouchem země... 15 Přeletěly roků řady, co Tvůj hrobek květy vroubí... Dnes Ti přeji z duše hloubi tichý sen. – Je šťasten jistě, v ráj kdo odlét’ z ráje dětství... Pozděj žalno žít i zemřít, Maruško!
V NÁRUČI LESŮ.
Černých lesů věnec v tichém snění obejímá širý, dálný kraj, jak by světa ukrýt chtěl mu taj, kde se štěstí lže – a kde ho není. V měkké stíny šumných korun jímá luhy, pole, vísku bělavou; ticho kol – a nebe nad hlavou, jak se sladko v náruči té dřímá! Víc kde krásy? V poli zlata vlny, v pohádce ho žádné věru víc, v modru skřivan – písní na tisíc – nad smaragdem luk, jež květů plny. 16 Pod střechami hnízda vlaštovice, v chatách klid – a toho k žití dost... Slétá sem ten nadpozemský host ze hřbitůvku, šeré od zvonice. *** K čemu paláce a marné touhy, všechen život k jedněm pílí zdem! Za nimi hrst hlíny, trávy lem, snad i květ – a spánek dlouhý, dlouhý.
VENI, SANCTE!
Chrám zachvěl se až k modré klenbě svojí, kdy dětí nesčetných, jak květů z jara se vyrojilo v jeho ticha hloubi – a nachem zaplála mu okna stará. Vše pestří se tu jako na lučině, jak duhy na oblacích barvy smavé, jak křídla motýlů na měkkém luhu, kdy na květy si usedají hravé. A retů drobných zbožný hlahol jásá, výš v klenbu spěje, skřivánčí jak v poli, kdy z jara nejprv pod nebem se chvěje – a nezná žalu, z něhož srdce bolí. 17 Dnes oživli i všichni andílkové, co na varhanách, na oltářích bloudí, i na rty světic, Božích mučenníků se v děti středu úsměv blaha loudí. Co as v tom srdci dětí, Pane, dřímá? Čím vzplane jiskra, vložená v jich duši? Zda snivou hvězdou, nebo slunce zlatem – či zhouby požárem jich cesty zkruší? – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – Dnes dětmi jsou... Je mladost jejich rájem. – Až života meč, zlobou zanícený, z bran jeho vyštve je v svět širý, dálný: pak z celé duše zvolám za ně: „Veni!“
VÁNOČNÍ REMINISCENCE.
Juž pohas’ bájný stromku svit, vše dřímá tiše, klidně, jen malé lampy drobný třpyt v sny dětí září vlídně. A v lesku jejím stromku stín po bílých stěnách plyne, v svou náruč vroucí, ve svůj klín světničku měkce vine. 18 A hlídá sladký dětí sen, veň přede květy zlaté, ty nejkrasší – než přijde den – kdy všechny sprchnou sváté. – – *** Zas září lampa po letech ve stromku měkké stíny, – jen květy zbledly v temných snech, a obraz žití – jiný.
JEŘÁB.
Silnice bílá polem se vine, jeřábů řada s obou stran, korálů zdobu v kadeř jim vplétá bohatou dlaní léta van. Co jich v té sivé zeleni plane! – Snů jako v duši o štěstí... Vichru kdy křídlo větvemi bloudí, kolik jich serve v bolesti! V prachu tu leží pod kroky chodců, zmírají v nachu – jako den; děcko jen někdy rudý plod zvedne, ozdobí jím si kučer len. 19 Děcko je zvedne!... Ještě je blaží, dávno co vzal nám časů rej. – Nechte, ó nechte víru mu v štěstí, však přijde sama beznaděj! – Smějí se plody v jeřábů kštici – – kamenem rána přiletí, krvavou stopou plane to, hoří ve stínu stromů v zápětí. – Co zbude přece pro chudé ptáče, zavane tiše bílý sníh... Hasne ta víra ve světa štěstí, první kdy bílý vlas se mih’. – – *** Silnice bílá vine se, točí, korálů rudých zářný lem v kadeři dnes – a zítra již v prachu. – Takou my cestou všichni jdem. 20
HOŘEC.
Jak těžbo světem jít a netrpět!? Vnad čarovných ti na sta v cestu seje sám žití let. A sáhni po nich – ruka tvá se chvěje – jde prázdna zpět. Květ nejkrasší vždy srázný hostí svah, ty zřít jej smíš jen, jako nebe hvězdy, bys po něm práh’, bys po něm toužil dnem i noci – vezdy – je tvým jen – v snách. Nic nedbáš těch, jež v luhy kouzlí ráj, byť červánkem se rděly, nachem plály, vždyť pln jich kraj! Tam na srázu ten čarovný květ skály rve duše taj! Proň krok Tvůj chvátá, třeba zkrvácen, ať jiných na sta, na tisíce maří – těch prostých jen. Ten modrý květ, jenž nebem jihu září, tvůj plaší sen. 21 A toužíš po něm, po lese jak pták, jak sněhu rubáš po zeleni vroucí – po slunci mrak. Zda duše tvá jej schvátí, třeba mroucí – a zlíbá pak? Ó, nejásej! Víš, jaký urveš květ? víš, po čem každý sten tvé duše touží, co dá ti svět? Snad hořec to– žal v tvoje nitro vhrouží... Toť žití květ!
ZELEŇ.
Ó, zeleni, ty zjeve nejluznější, rtů přírody ty čarný úsměve, ty jara zvěsti, plná snů a touhy, a lásky tužeb první záchvěve! Kdo vystihne tvé vnady, taj a kouzlo? – Zda štětce vzmach, či veršů zvučný rej? Ó, tebe nespoutá ni v slunci, v stínu, jsi krásy všemohoucí čaroděj. V luh zadívám se z jara bujný, smavý, na polí pruh, z nějž skřivan vyletěl, ve stromů kadeře, vln šum a chvění, a všude juž tvůj povel k žití zněl. 22 Na vrchů temena i stráně snivé juž zapadla jsi v každý lesa kout, tu smaragdem, tam mlhou, onde nocí, chce tisíc odstínů tvým děckem slout. Jsi píseň zvučná, píseň jásající, ať v mechy halíš se, ať v palem háj, ať v hedváb listu vdechla jsi svou něhu, ať v černo jedlí tichý smutku taj. Květ zmíral bez tebe by v barev jasu, jak zlato polí bez úsměvu luk, tam v srdci lesa umlkly by písně, jak v ledu poutech šumný proudu zvuk. Luh, pole, háj i les i stráň tě volá i srdce taj – zda můžeš uvěřit? Kdo na smrt unaven je v žití žáru – ten ještě v náruči tvé doufá žít! –
OTEVŘENÁ OKNA.
Zlata proud se s modra leje v stíny lesa, v smaragd luhu, v proudu vln se v démant tříští, v rose drobné v smavou duhu. Všemu touha z duše zírá, všemu srdce otevírá – pojď, ty slunce! 23 V šero města paprsk zlatý v zakletý jak zámek padá, v ulic těsnu hradba domů dlouhé, teskné stíny spřádá. Však ta okna velká, malá, jak by náruč rozpínala... Pojď, ty slunce! Zdá se ti, že všecka mluví, tolik touhy v jejich třpytu, aby na den dlouhý, celý vyprosila na blankytu slunce všechněm, co jich tají, úsměv luhu sotva znají. – Pojď, ty slunce! *** Běda těm, v jichž náruč vroucí jenom sever hlavu kloní! Nepropustí ani paprsk v duše taj, jen stínem cloní! A jen odlesk chladný, cizí v ňadru vzdechem teskně mizí... Kde jsi, slunce? 24
JSOU KVĚTY V SVĚTĚ,SVĚTĚ.
Jsou květy v světě bídné, povržené, jež nemají v tom širém světě více, než úsměv nebe plný slz a něhy, a v zimě utkají jim rubáš sněhy – a zmírají v něm tiše za vichřice. Ty úsměv neznají těch, kdo jdou kolem, jich ruka netkne se, kdy kytku vije, spíš krok je zdrtí; třeba vstanou zase, oč bídnější ve světa bujné kráse! Oč teskněji jim pod nebem se žije! Jsou květy bědné! Kdo je sadil v zemi? Kdo velel růst jim k hoři jen a stesku? Tak kvésti, oj, toť věčné umírání! A neví svět, že v náruč jsou mu dány jak tisíc druhých, planoucích tu v lesku. – – Jsou v světě duše, jak ty květy bědné, nic neznají, jen dálný úsměv nebe, je láska míjí, jak ty v pláni květy, a touhy jejich – v marno všecky klety, až přijde den, kdy smrt je v bezdno střebe... 25
BEZ SLUNCE.
V květnu bylo. – Zlata proudem čilimník po stráni plyne, šeřík sladkou dýše vůni, nachový se s bílým vine, a v něm sotva zeleň kmitá v opojné té květů tůni. Kalina ti v měkkou kadeř bílých růžic zdobu vplétá; hlavinka to roztomilá. Onde na keř nachem slétá náruč červánkových květů – – Či snad o růžích juž snila? A tou strání plnou květů ručej bujný přebohaté zeleni v dol vlnou řine, pryskyřníku kvítkem zlatým, rozhozen co štědrou dlaní, úsměv jara čarný kyne. Každý strom a úkryt keře drobnou ptačí píseň tají... Ó, ty jara symfonie jenom květy zplna znají. Nejsladší v jich skrytu vonném pták si šeptá melodie. 26 Voní květ a zvučí píseň... Chci si odnést plnou duši jásotu, jímž jaro budí zem z té bílé zimy hluši. – A přec zevšad tichý smutek v nitro se mi teskně loudí. Proč jen, proč ta snivá touha z písní, květů dýchat zdá se? Proč ten zimy stín se vrací? – – Slunce prchlo dnes té kráse jako úsměv lásky duši – odsouzené k resignaci.
U LESA.
Stráň teskná – do půl žlutá, sirá země, půl tráva chudičká ji kryje spoře – jak úsměv strojený, kdy v srdce hoře – střed cesta pustá – hledá vrchu témě. A zapadá kdes v lesa snech a tichu... Strom ke stromu tam smaragdem se kloní – pruh nebe v dumách jeho taje cloní... A v dáli mraky šeré v trpkém smíchu. 27 „Kam spějí křídla vaše zachmuřená? Snad zrodí blesk, by rozžal temno lesa – či duhou míru slzí proud váš zplesá? – – Kam cesta bloudí v stráni opuštěná?“ *** A mlčí stráň i les i chmurné mraky – hled v nekonečno kams se dívá – dívá – – na cestu žití – – Po ní duše snivá se ubírá – a touží nad oblaky.
V ČASŮ PROUDECH.
Rok za rokem se ve minulost řítí, jak příval bouřný všecko s sebou trhá, vše rve a pudí v dál a v moře vrhá, v to moře hluboké, kde zmírá žití. Rve slzy, vzdechy, ve dny lidské tkané, a pláč a bolest velkou, neobsáhlou, tu vřelou krev, tam mrtvou, tichou, zchladlou i výkřik zoufalství a bídy ranné. A strh’-li bídu, také štěstí chvátí: tu pohled žáru lásky nehynoucí, tu ramen bílých obejmutí vroucí – tam ruky stisk, jenž stínům život vrátí. 28 Jak třtina bídná vše to v vlnách zmírá, ty v dál se valí v širé moře smrti... Nic nestane, vše časů proudy zdrtí a spějí v kraj, jejž v náruč Lethe svírá. *** Ne květem být, ne palmou pnout se k nebi, ne chrámem, kamž se v bědách modlit spějí, ni pyramidou, před níž dni se chvějí, však padne rána kdys i v jejich lebi. Být písní ptačí pod nebeskou bání, pět v žalu národu i v štěstí jasu, být hvězdou zlatou nad vlnami času, tam pláti světlem ještě po skonání. Být bleskem v mracích – myšlenkou to smělou – již temno časů rozže hromným jasem, znít zvonu dobra, krásy, pravdy hlasem, tak možno jen žít světa báji celou. Tam nesáhají černé vlny zhouby, kde velké myšlenky se plamem vzňaly, ať záští bičem sebe víc se vzpialy: Duch veliký – ten s věčností se snoubí. 29
SPOLU.
Nad „Písma“ slovy v dumách kloním hlavu, v edenu slasti zabloudila duše a zkoumá trest, jenž za prvním spěl hříchem. Ráj vzat je lidem. Z jeho zlatohlavu v cár bídy vyštváni do světa hluše. Své dílo satan děsným hyzdil smíchem. VíeVíc nezaskvěla velikost se Boha, víc nezaplála velká láska Jeho než v chvíli té, kdy hrdě odhodila a zdeptala Ji hříšná lidí noha. Řek’: „Lásky mé jim třeba víc než všeho, když zloby bouř jich duši zakalila.“ Stál satan – vítěz – hrdě v palem stínu, když u bran ráje tichly lidské kroky ve ptačích trylků teskném hlaholení. Šli v cizí svět, jimž vznítil v ňadru vinu... A jásot jeho plašil pěvců sloky. Vždyť netušil, že ráj juž rájem není. Víc milosrdným nebyl pokyn Boha, víc lásky velké neukázal světu a nedal hrází vyšších bídě, bolu, než v onen hříchu den, kdy bědná noha Adama, Evy spěla z ráje vznětu na povel Jeho: „Odejděte spolu!“ 30 Meč plamenný jim v cestu svítil rudě, jich kroků stopy, ty se krví rděly na chudé cesty sporém trávy stvolu. Hřích ved’ je v poutech k tvrdé žití hrudě, svět širý kletbami je vítal celý – – –- však z očí ráj jim zářil – vždyť šli „spolu“.
SPÁNEK.
Zkad jdeš, ty spánku kouzlo tajuplné, kde’s zrozeno? Snad nebe hvězdná sídla v svět vyslala tě daleký, v svět dálný, by dala sílu k životu tvá křídla těm – žít kdo musí?! Svět krásný, smavý v zlatě svého slunce, v svých moří hymnu, v kouzlu písně ptačí, ve pralesů svých taji, v lučin jasu!... Však přijde žal, a zda to všecko stačí těm, žít kdo musí? Ty slétáš, sne, kdy není v širém světě, co uspalo by těžkou bolest v duši; v tvé měkké náruči vše zmlká, tichne, van perutí tvých žalu osten zkruší těm – žít kdo musí. 31 Ó, spánku sladký! Boha dar jsi velký! On z ráje vyhnaným, kdy v bědách mřeli, vdech’ na víčka tě zemdlená pln lásky. On vdech’ tě v noc, by usnuly v ní žely těch, žít kdo musí.
POLEDNE.
Rána z děla. – Vrch ji vrchu podává si hlasem hromu, rachot bloudí mořem domů, tichne zvolna... den, co den. A v ten povel hudba zvonů jako povzdech milionů splývá v hymnus, v bouřný sten. Denně ptám se zas a zase... Proč ta salva? Proč to znění? Či to chvíle vykoupení z trudu dne a jeho běd? – – Okamžik to – – v téže chvíli v neznámo zas život pílí – hledat snad svůj čarokvět. – Hrana dnů to – hrana velká, sama věčnost bije v zvony, a ty jejich bouřné stony nových dnů jsou pozdravem. 32 Oč ta chvíle jiných větší? Ach, jen víra v život bledší, na rtu s trpkým úsměvem... Slyš! Teď drobných zvonků znění probouzí mě z dum a stesku. Dětský hlahol! Svěží fresku zjev jich načrtal mi v ráz. Nedbají té hrany zvonů, plny žití, blaha, shonu neptají se, proč vše as?
ZAS MINUL ROK.
Zas minul rok. – Spad’ list se stromu času, co dřív se blahem v ptačí písni chvěl, a v slunci jásal, jako smaragd bájný... u věčnost spěl. Zas minul rok. – To zbělel obru času na hrdé hlavě jeden černý vlas. Však proto věru neskloní ji níže, dál vládne zas. Ó, kolik listů svěžích v srdci svadlo za chvíli tu, již život zove rok, ó, kolik květů zašlapal a zničil dnů teskný krok! 33 A přec, kdy čas svou mocnou kyne dlaní a nový rok – květ – zatkne zemi v hruď, vše zapomněno. Květ tak svěží, vonný... žij, šťasten buď! A v oku slzu starých utrpení, na retu úsměv – budoucnosti taj – na troskách žití znovu budujeme si klamný ráj.
ZŘÍCENINA.
Nad skalami obrem týčí hrdou postať svoji, o věčnost jak s šedou skalou připravena k boji. Vůkol němě skalní drama věkové tu hrají... Kdy to dílo ruky chabé dnové udolají? Den i noc a rok i léta zřícenina ptá se: „Co to věčnost?“ – Mlčí skála, tiše rozpadá se. 34 Obrů lebky mníš tu zříti, mrtvým okem hledí... Škleb jich mrazem dotýká se. Mlčí, nepovědí. Mlčí vzdorně... Hrad se chmuří, skalám v líc se dívá, vytrvá a zvědět musí, věčnost kde se skrývá. Nepodá se časů zlobě, byť jen stín ho zbýval, ještě ten se vzepne hrdě, jí by v zrak se díval. *** Člověk v boji s všehomírem v ňadru země badá, jak ta troska skály ptá se, věčnost zkad se spřádá. Ducha vzlet a hmoty síla v odvěkém tu boji... a ta věčnost neobsáhlá okovy je pojí. 35
NADĚJE. (Reminiscence z Turgeněva.)
Jde naděje jak víla luzná, bílá před námi v dál – my za ní spějem’ tmou, v ní naše bytí, touha, žití síla, za čarným přízrakem se ruce pnou. A ona dál a dál každého jitra a s úsměvem nás těší: Zítra, zítra! Jde tichá, zářná, vábně vpřed nám kyne, my za ní v dál přes trní, hloží jdem’, přes propast, úskalí náš krok se šine, vpřed, třeba peklem, za tím ráje snem! Tluk srdce každý zbouřeného nitra jí patří jen... Však teprv zítra, zítra! Jak v pohádce my zabloudili v lese, a světélko nám v dáli kyne vstříc – toť naděje! – A kouzlem dále nese mdlé nohy znavené. – Vždy víc a víc stesk, hrůza prchá z oživlého nitra, však stihnem’ světélka – již zítra, zítra! 36 Je majákem nám naděj v bouře řvaní, k ní plujem’ bezpečně, jak život v hrob. Ať v srdci hrot, zrak upíráme na ni, a v záři její pouta láme rob. Ó, doplujeme břehu šťastně z jitra! – Snad ještě dnes? – Však jistě zítra, zítra! Ó, fato morgano, ty pouště žití, ó, bludičko ty bažin plných cest! Že klam a klam jen tvoje zjevy nítí, my víme, žel! A přec, jak pevna jest ta víra naše v tebe – v úsvit jitra, že bude lépe jistě – zítra, zítra! 37 „O věrné lásce zpívat se mi chce“. J. Zeyer.
II.
[39]
LIST.
Tys psal mi. Něco málo slov za celou velkou lásku mou... I za ně díky Tobě! Vždyť svět dá též jen malý rov za životem pout dalekou, a klid je přec – jen v hrobě. Jak miluji Tě, nevíš sám, to cítím, hled kdy zadívá se v list – v něm nic a všecko. Věz, u Tebe jen duši mám, ať nechceš ji – je věčně Tvá... Sním o štěstí jak děcko. Jak drahý talisman Tvůj list mne doprovodí žití snem – kéž jdu jím tiše, klidně! Však poznáš, vím, můj duch tím jist, že v lásce jenom šťastni jdem’. A vzpomeneš si vlídně [41] na prostý, chudý luční květ, jenž rozkvet’ kdysi cestou Tvou, žil po Tobě jen v touze... Mníš: „Takých na sta zrodil svět, co po nich těm, kdo mimo jdou?“ – Snad – Tvůj byl onen pouze.
TOBĚ.
Když večer tichý na zemi se snese a rozpne zlatozářnou nad ní síť, šum ulic ztichne – v srdci klid se budí, po denní práci teprv začne žít. K svým knihám sedám, hovor počne milý; z nich nejdražší – v nichž Ty jsi promluvil. Květ vonný v sny mi na mém stolku dýše, a lampy úsměv svědkem touhy chvil. To kdy juž vše mi kniha věrná poví, kdy poesie květ svou splatí daň, pak zaletí má duše k Tobě, k Tobě... Ó, nejkrasší ty okamžiku, staň! Jsou chvíle ty mých nocí hvězdy zlaté, vždyť Tys jich září v mého žití tmy, jsou čisté, božské, jak ty na blankytě – mých trnů života jsou růžemi. 42 Ó, zahleď též se někdy v moje nebe, snad najdeš hvězdy, v nichž můj bloudí zrak, ó, vyčti z nich, že pro Tebe jen svítí, a vzpomeň si, že mám Tě ráda tak! A zachvěje se blahem duše Tvoje, vždyť napadne v ni láska – ráje květ... Věř, duše dvě kde vroucí v jednu splynou, tam nebe počíná a mizí svět.
VŠE, CO KDY ŘEKL JSI...
Vše, co kdy řekl jsi, mně hudbou v duši, i v jasu dne i v noci snech ji tuší, vždy jako zeleň v luhy – v ni se vrací, jak v hnízda ptáci. Tu drobný květ mi připomíná Tebe, na větvi pták, jenž s písní letí v nebe, tu lučin taj, tam dětí hlouček smavý to děl’s kdy, praví. A knihy list, kdy duše veň se noří, mi stokrát slova tvá zas hlásá, tvoří, a toužně struny srdce zahlaholí, jak skřivan v poli. 43 Ó, řekni sám, jak možno zapomenout a klidu rov nad obrazem Tvým sklenout, kdy celý svět můj Tebou mluví ke mně tak vroucně, jemně! Vzít duši vzpomínky, jež Tebou vzňaty, toť shasit nebe hvězdný úsměv zlatý, vzít jaru zpěv a květné roucho vonné, v nichž všecko tone. Ó, neodsuzuj duši k hrobu tísni, mé štěstí všecko v jediné je písni! Tys jejím slovem, její melodií, jen Tobě žiji!
CHVÍLE.
Zřím Tě vždycky jenom chvíli – slzy zrak mi zakalily – Krátce jen, co večer snivý slunce zlatí přízrak tklivý. Znáš ty chvíle? Zřím Tě vždycky jen tak málo, jak by ve snu se mi zdálo, jen co zlíbá slunce zlato vločku sněhu. – Vzpomeň na to! Znáš ty chvíle? 44 Zřím Tě vždycky jen tak krátce, jako pravdu ve pohádce, sever jako úsměv jara, v němž to teplem žití hárá... Znáš ty chvíle? Každá z nich to hvězda bílá, dnů mých slunce, kouzlo, síla, vždyť mi celou duši vzaly, v štěstí sen ji zkolébaly. Znáš ty chvíle? A pak – v snách já vídám Tebe, moje žití, moje nebe! – Vím, i jaro jen na chvíli k blažené se zemi schýlí... Znáš ty chvíle!
SETKÁNÍ.
Zřela jsem tě. – Chvíle štěstí! Srdce se mi rozjásalo jako skřivan pod nebesy, jako květ, v nějž dechlo jaro; jak se vlny rozhlaholí, led kdy taví slunce v zlato... A zas smutno. 45 Čeho jiným k štěstí třeba! Mně dal život jen ty chvíle, jenom slední paprsk slunce při západu zmírající... A přec mi to mroucí zlato životem je celým – celým. Věříš mi to?
NA MOSTĚ.
Víš, kdy to bylo, duše nejdražší? Juž píseň kosů slétla větví v směs, a pěnkav krátký popěvek zněl kdes, mladičkou zelení se jaro smálo a Vltavinu píseň rozdýchalo – – – my zřeli se – jen na krátko. Ó, divná žití pohádko! Ty slunce moje! Víš, kdy to bylo, duše nejdražší? Juž z kukly pupenů chtěl vzlétnout list, jak motýl naděje, svou silou jist, juž teplý dech nes’ krajem políbení a všecko dlouhé setřásalo snění. – Do duše mé Tvůj pohled pad’, jak pozdrav jara v luh i sad, Ty žití moje! 46 Víš, kdy to bylo, duše nejdražší? Šla vesna smavá, samý jas a květ, juž kolikátá – co můj celý svět jen u Tebe a při Tobě a v Tobě – i ve slzách i smavé žití době. A šuměl proud a zpíval pták, jen Tebe zřel můj toužný zrak, Ty moje všecko!
K TOBĚ.
Mám lásky kol jak květů luh, a přec – kde štěstí mé, ví Bůh! Vždyť, co mi po všem! K Tobě jen se chýlí žití sen, jen k Tobě! Jak po rose vždy touží květ, jak po zeleni jara vznět, jak skřivan s písní do nebes, tak vezdy: včera, zítra, dnes – já k Tobě! Ó, vím! Co noci po hvězdách, těch váží si jen chodec v tmách, co děcku, co je po štěstí! – Zná duše má jen bolesti, chce k Tobě! 47 V Tvém zraku mého žití svit, jen s Tebou v štěstí uvěřit... Bez lásky Tvé – bez slunce den, po Tobě celý žití sen můj touží.
TYS DUMNÝ JILM.
Tys dumný jilm, strom svobody, tam v poli, v lánech zlata, a v jeho stín za žáru dne krok sterý toužně chvátá. Co já? jen svlačec chudičký, jenž opodál tam v poli zkvet’, po stéble k Tobě pne se výš... Kéž ptáčkem moh’ by přiletět! Tys jako palmy hrdý kmen, v něm žije pouště víra – – A já? Jen chudý trávy stvol, co u Tvých nohou zmírá. Jsi čarný blankyt nad krajem – já jenom motýl v luhu, jenž vzlétnout touží v modra klam a v jásající duhu. 48 Jsi nebe zlatý talisman, já jenom hvězdy drobný třpyt, co večer bloudí azurem. Však jenom Tebou může žít.
PÍSEŇ.
V Tvůj obraz když se zahledím tak vroucně, ach, tak dlouze, že se mnou jsi, mně zdá se být, Tvůj drahý hlas vždy slyším znít v své neskonalé touze. V Tvůj obraz vždy se zadívám tak hluboce, můj drahý, jak slunce v boru měkký stín, jak hvězdy zář vod v tichý klín – a zrak je při tom vlahý. – V Tvé oko snivé dívat se bych do skonání chtěla jak břehu náruč v moře báj, jak žití úsměv v smrti taj... 49
MŮJ POKOJÍK.
Pokojík můj maličký je jako dlaň, ale věř, že nechtěla bych palác zaň. Matičky tu měkké kroky, vroucí hlas vítají mne, ruka žehná v každý čas. Tatíček sem jistě hledí – Bůh ví zkad – vždyť měl, když byl ještě s námi, tak mě rád! Sestry úsměv, ruka něžná naseje květy lásky, štěstím mládí zahřeje. A pak – Tys, můj nedražší, v něm chvíli dlel – žel, jen mžik... Mně život štěstí záviděl. 50
TY PŘIŠEL JSI.
Ty přišel jsi v můj malý pokojík, jak zlata proud kdy jarem padne v luhy a políbením lásky veliké v ně nadýchá si kouzlo smavé duhy, ten zlata proud, jenž písní naseje, až stříbrem zazvoní vln ručeje. – Ty přišel jsi... Ty přišel jsi v můj malý pokojík, jak píseň jara, kdy se rozhlaholí pod modrou bání, na níž slunce plá a k žití zbudí v luhu květ, klas v poli. Vše bylo krásno tu, jak nikdy dříve, vše, na čem utkvělo Tvé oko snivé. – Ty přišel jsi... A odešel jsi... Všude plno stesku po tobě zbylo. Vše po tobě touží, jak luh po květu, háj po trylku písně, a mysl jen se ve vzpomínky hrouží. – Zda přijdeš zas, má duše? – Přijď, sne drahý, bez slunce květ – víš – umírá tak záhy! Ó, přijď, ó, přijď!... 51
CESTY.
Jedna šla topoli. K modru se týčily, šuměly bez klidu tajemnou zvěst, po poli, lučině stuhou se bělela, zapadla do lesů v měkounký klest. Jiná šla lipami ve stínu ukryta, jako ta fialka za jarních dnů; sladce kol dýchaly stromy ty staleté: pohádku svobody – hrdinných snů. Ona zas pod lesem smrčinou vroubena. Chvějným jich závojem čarný dne lesk zapadal – naposled v růžové dálavě v žití jak umírá radost i stesk. Třešněmi po vršku jiná zas vine se. Stromy juž plničky rudých jsou zdob, pod nimi dětí je veselá družina – nad nimi špačci – by každý si zob’. Ó, co tu ještě cest lesem i lučinou, po skále chudičké, u třpytu vln, krásné a krásnější, z mysli mi nezmizí, půvabem dýchaly, kraj je jich pln. 52 Ještě ta modříny k zídce jde běloučké, lípy tam tulí se v tichounký šum, jakoby ve snění břízy se sklánějí, kámen kde tlumočník zmlklým je rtům... Vadím je všecky ty cesty a cestičky, byly tak jásavy v úsměvu dne, byly tak čarovny ve hvězdné náručí – – Tebou však drahy mi – žití můj sne!
KAM TOUŽÍŠ?
Kam toužíš, duše má, kam let tvůj spěje, ký čarokruh tě jal v svá pouta svůdná? Ó, zahyneš, jak sníh ve slunce žáru; je cesta tvoje daleká a bludná. Tys v moře hluboké se zahleděla, kdy v oku jeho sídlel úsměv nebe; ó, běda ti! je temné jako věčnost, na vlnách vzbouřených tě v bezdno střebe. Tys v pouště čarný klam se zadívala, jenž rájem zve tě v obejmutí sladké; jak fata morgana zjev prchá luzný, a touha tvoje na cestě je vratké. 53 Tys v nebe hvězdný sen se zadumala, jejž nesmrtelných vykouzlily taje, jej sníti chceš! – Však skutečnost ta krutá jak Adama tě vyštve ze bran ráje. Ó, setřes touhy s křídel v rychlém letu, spěj volně, lehce výš a v před a v dáli, nech nedostižný cíl, nech metu zářnou, vždyť oči tvé jen horkou slzou kalí. – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – A z nitra hlas vždy nebes klidem pevně a vroucně odpovídá dnes i zítra: „Sen touhy velké za život, věř, stojí, je také štěstí v také bouři nitra!“ Proč touží orel po temeni skály, proč rosy krůpěj v oblacích chce spáti, proč skalní pramen chvátá v náruč moře? Je lásce těžko jak jim v touze státi! 54
O SYLVESTRU.
V chrám jsem zašla. Klenby jeho ztrácely se ve vysoku, světel přízrak v temnu bloudil, zmíral v sterém vlhkém oku. Za Tebe já modlila se... Vzlétla moje prosba v nebe? či ji jako ptáče mroucí neslyšenu v bezdno střebe?... Zmíral rok tu ve modlitbách za zdeptané štěstí steré... Přival vzdechů, slz a touhy k prahu nových dob se dere.
KDOŽ Z TĚCH PTÁ SE?
Jako večer hvězdy zlaté trysknou v snivé dáli nebe, přijdou denně, přijdou jistě vzpomínky a nesou Tebe. Přijdou jako jarem květy v luhy, háje na lučinu, ono vždycky rozdýchá je, třeba vzdorné zimy v stínu. 55 Přijdou jako vlaštovice přes to moře nekonečné, přichvátají jak ty vlny, třeba vlast jich ledy věčné. Přijdou samy, nevolány, třeba duše ukryla se nejhloub v sebe – – přijdou vždycky. Ach, což láska, smí-li, ptá se? Jiskrou padne, požár vznítí, proudy slz ho neuhasí, a ta touha vzpomínkami denně duši zavolá si. Kdybych chtěla tisíckráte zapomenout v žití víru, aby duše prosta touhy zdřímla v objetí si míru: všecko marno. – – Povel květu, aby jarem zůstal spáti, zakaž hvězdám v modru nebe, aby přišly večer pláti! Zakaž družné vlaštovici, aby v hnízdo vrátila se – vzpomínkám pak, aby v duši napadaly!... Kdož z těch ptá se? 56
ROMANCE.
Jde chvíle snů. Proud zlata naposled v kraj padá širý, ztichlý, zadumaný... Mdle v okna červánků se dívá hled, a věže planou nachem obetkány, kdy rozžhaveno v ryzí, čistý kov to velké slunce klesá tiše v rov. Je nejkrasším v té umírání chvíli, kdy v noci náruč zlatou hlavu chýlí. V tu starou báj se noří zamyšlen teď učenec. – V dál oknem klidně zírá... Již v síni stín je k stínu přitulen, a klidu kouzlo samu práci svírá. Stůl opuštěn – viz na něm listů sněm! V těch vědec rozumu jen mluvil rtem... Snad citu květ mu v červáncích se vrací, než slunce mroucí ve tmách dokrvácí tam za horou. Však těžko květu bez slunce je žít! – – Tma širou dál juž ve sny zkolébala. Sed’ učenec. Zas lampy vlídný svit mu v práci hledí. – Ó, ta kobka malá zná hodin řad, kdy píle šerá báj tu denně snuje svého kouzla taj, kdy vlákna jemná bez ustání skládá a prapor vítězný z nich věkům spřádá. – 57 Vstal vědec. Kráčí k labyrintu knih, cos rukou pevnou k dílu sobě hledá; v tom zlatý květ na drobné desce mih’ se oku jeho letem. – Knížku zvedá z řad foliantů. Prach s ní setřel v chvat, pak zlata ořízky se dotek’ snad... Však na místo zas snivě knížku vrací a v dumách usedá si k práci – práci. A rudá knížka jasem prokmitá, jak v poli mák, v těch plných klasech vědy, jak ptačí píseň v les kdy zavítá. Aj! Svazek veršů... Dávných časů sledy, kdy v ušlechtilou učencovu líc žár lásky pad’ a květů na tisíc mu v cesty. Zbyl z nich ten na knížce rudé, jak svadlá růže upomínkou zbude. „Je láska sen“, tak řekl tisíckrát, „ne snít, vždyť k činům život ducha volá, ó, není, není času snít, ni spat, jen v poutech práce člověk sny své zdolá.“ – A přece jen, kdy ve knih zbloudí tlum, květ zlatý v chvíli našeptá mu dum, třpyt rosy v měkké se mu oko vkrádá a vroucí lásky taj mu v duši spřádá. 58 Pak v sny mu sprchne upomínek sled na bytost, jež jej vroucně milovala, a verše lásky, jež tak dávno čet’, – je perut práce v zapomnění svála – zas hlasně zahlaholí v duše skryt, jak píseň těm, kdo touží ještě žít. – – Vždyť knížka rudá se svým zlatým květem, ta věčně bude bloudit širým světem.
VICHR.
Duje vichr obra dechem, přes pláň, les i pole letí, vískou skučí, městem bouří, všecko serve – zemi světí. Co je vichr? Neviděti ani jiskry bujné síly, oblak jenom pospěch divý a za nimi běs ten šílí. Krok ti staví – nevidíš ho, třtinou tvoji postať kloní, nevíš, s kým tu v boj se dáváš, divou písní v sluch ti zvoní. 59 Zvoní, hučí, vyje, bouří, nebesa chce strhnout k zemi, hrdý kmen rve z ňader lesa, cesty stele haluzemi. – – – Oč je žití vichr běsný krutější té bouře v kraji? Duši rve ti, srdce chvátí, mrazným dechem tluk mu tají. Naděje kmen třtinou drtí vichr žití v divém letu, haluz štěstí serve v chvíli, v prach ji mete – zmírá v květu. Nevidíš té obří síly, ale cítíš v každém kroku, jak ten boj s ní těžký, bědný... bez přestání dne a roku. Bez přestání? Však i vichr zemdlenou kdys perut svěsí k odpočinku, třeba k bojům novým – nový prapor věsí. – – V klidu smrt – ta přijde sama... Duj jen, vichře, v moje touhy, z teskné duše vyrvi lásku – vždyť to těžký sen je pouhý! 60
III.
[61]
MÉ PÍSNĚ. (Adolfu Heydukovi.)
Jak pestří motýli jste vzlétly k modru z mé duše hloubi – plny naděje v ten blankyt snivý, v němž se nebe tají, že sluncem na Vás též se usměje. Leč mraků křídla přiletěla sivá, bouř bleskem hnána divě burácí, a polomrtev motýl za motýlem se v duši tesknou – teskně navrací. A ztichly písně – zmlkly neslyšeny, ve hromu třesku ret jich oněměl – teď křídla chvějná v bázni tisknou k sobě a je jim snem, že život záři mel. – – – Měl? – Ještě má! Tu smavou naděj vdechl v mých ňader taj slov vroucích kouzla třpyt, jenž z duše Vaší, Mistře, tryskl velké, a píseň má chce znovu, znovu žít! [63] Chce zajásat, však ne juž motýl pestrý, ten vzlétá jen ve slunce zlatých dnech, chce jako ptáče zpívat třeba v taji... Má štěstí své z nás každý ve svých snech.
PROČ JSI, BOŽE...
Proč jsi, Bože, touhy žhavé v duší vložil, když jich nechceš, nechceš splnit, duch by ožil! Proč, ó Bože, touhy velké srdce mučí, když jen moře resignace kolem hučí! Proč jsi, Pane, nasel touhy zlaté símě, když mu nedopřáno vzrůsti v teskné zimě! Proč mu nedopřáno bujet v zlatém klasu ke žni bujné pod nebesy, v štěstí jasu? – – – 64 A přec, nebeř mi tu touhu, třeba mučí, vždyť té její písni žalné láska učí. Mám ji ráda, z duše celé, třeba v pláči, vždyť jsem z těch, jimž umírání k žití stačí.
LÁSKA.
Jdu ztichlým luhem... Vstříc mi žena kráčí; zrak její sklopen, v líci bol se zračí, bol velký – hluboký. Jde jako v snění, zraku nepozvedá – ten v květech bloudí... Snad své štěstí hledá, jež prchlo daleko. K ní kročím blíže, dotýkám se šatu: „Rci, co tě tíží?“ sdílně ptám se v chvatu. „Kde bloudí duše tvá?“ 65 Tu oko zvedla velké, plné touhy – můj pohled zmámen utkvěl na ní dlouhý pln divu, úžasu. Ne oči plály – drahokamy žhoucí, ne oči – hvězdy, nebe zraky vroucí, co jimi mluví noc. Ne hvězdou, sluncem její hled se dívá, a širé zemi sílu k žití vlívá – té zemi daleké. „Co ve tvém oku, ženo, co se děje, v tvé líci teskné trpký bol se chvěje – a zrak je štěstí pln! Kdo dal jej tobě, celý svět že jímá, tvých očí báje žití pouta snímá... Ó, ženo, rci, kdo jsi?“ – 66 A z retů jejích plynou slova tiše, pak jásavě, jak v modrou dál kde píše svou píseň skřivánek. „Znám bolest velkou! Do srdce kdy padne, jak strom, jenž podťat, zmírá jí a vadne,“ tak děla jako v snách. „Znám štěstí velké. To kdy zbloudí v duši, víc nad ni blaha sotva ráje tuší. Či neznáš mne, kdo jsem?“ A zaplálo to v báji jejích zraků. „Jsem láska,“ děly, „stěžeň žití vraku a zmaru hlubina...“ 67
COŽ TA LÁSKA VĚC JE DIVNÁ!
l. l.
 Což ta láska věc je divná! Srdce dáš jí – něžný květ, zlíbá je jak slunce zemi – pak je vrátí mroucí zpět. Což ta láska věc je divná! Ptačím zpěvem promluví, ale ostrým spárem dravce zraní tě – aj, kdož to zví? Což ta láska věc je divná! Praménkem ti šeptá slast, vlnou divou v bouře jeku zve tě v dál – kams v bol a strast! Proč jen po ní srdce touží? proč v tu její měkkou dlaň, jež se v ruku krutou zvrátí, vkládáš svoji? – Chraň se, chraň! Vždyť ta její rosa sladká, jež ti v duši napadá, horkou slzou z oka tryskne – – kdo ti potom těchy dá? 68 Marno všecko! l ta země věří jarem v lásky ráj – – a kdy ptáci odlétají – zimbyzimy usmrtí ji taj. – – II. II.
 Řekli mi: „Láska nebe sen, štěstím se k Tobě skloní...“ Však – nebe zná i bouři snít, a slzy – také roní. Ta moje láska! – Slunce třpyt; hromová za ním rána – celičká žití pohádka v slzách je vyzpívána. III. III.
 Chmury se honí po nebi, do mlhy kraj se halí – – – Proč jen ty sny se vzbouzejí, v duši co dávno spaly! – – – Zabraňte slunci jitrem vzplát, třeba i z dlouhé noci, vítězem zářným vzejde zas, vlastní jak láska mocí. 69
KLID.
Šla jsem hledat, vísko milá, k tobě klid, chtělo srdce o svém štěstí aspoň snít. Nadýchat se lesů vůně, zlíbat květ, co jim lučiny se směje svěží ret. Slouchat písní pod oblaky srdce ston, aby ztichl v jejich kouzlu jako zvon. V tvoje chaty u potůčku krok můj spěl, aby pod jich krovy umlk’ duše žel. „Dej mi v srdce jednu píseň jásavou, jeden květ, co bují v luhu v duši mou.“ 70 Šepce vánek: „Zmlkne píseň, zvadne květ. Zavři srdce! Roztoužený zmlkne ret.“ Ke hřbitovu maně bloudí zvlhlý zrak... A přec – i v těch jeho lípách zpívá pták... Nedáš-li ty, vísko milá, štěstí třpyt, dopřej srdci, dopřej aspoň – zapomnít! 71
VEČER. (Své sestře Albě.)
Víš? Bylo tehdy u večer, měsíc se mrakem díval, po kraji chvěl se jeho třpyt, v haluzích stromů stříbra svit, jak snivě v ně se skrýval! Stály jsme spolu u okna, na nebe zřely vděky, v měsíce jasu tónů proud tichounký, sladký řinul z pout starého alba měkký... Měsíc jak leknín bílý plul po bouřné vody pláni, hnala se vlna za vlnou přes jeho hlavu zářivou, a zas juž jásá na ní. Tak ticho bylo. – Třpyt a jas s černými mraky v boji – a síní nes’ se tichý zvuk, čarovných tónů snivý tluk... Co vše se v žití pojí! – 72 Tichlo to v albu jako pták, v hnízdečko spat kdy sedá, dál letěl měsíc mračen tmou, zrak za ním bloudil – V duších dvou vzpomínka druhou hledá.
VZPOMÍNKY.
Z hloubi noc dýchá... Spat mi to nedá, vzpomínek stero na skráň mi sedá. Šotkové jsou to, smějí se, pláčí, jak se jim hodí, jak jim dech stačí. Posléze hrstku květů mi hodí – květů i trnů... sny z nich se rodí. Proč jen ty sny?! Vždyť dosti jich v žití, více než pravdy dnové jich nítí! 73 Víc jich než v luhy vetkáno zlata... Ó, proč jen za snem duše má chvátá.
DÉŠŤ.
Zataženo nebe mraky, zataženo v šíř i dál, déšť se lije, v okna bije, vichr děsnou píseň vyje – luh i les se rozplakal. Vichr letí, mraky šlehá, všecko chvátí jeho vztek, s černa nebe slzy střebe. – Teskno, smutno rve i tebe, jak by svět se štěstí zřek’. V okna krůpěj za krůpějí klepe, buší víc a víc, v šerém hávu tyčí hlavu vrchů pásmo. V bludném davu rudnou kmeny borovic. 74 Nebem táhnou kalné mraky... Zkad ten smutek v kraje pad’? I v ty oči rosa skočí, svět kdy celý v pláči zočí. Má z nás každý slunce rád! Dost je slzí v žití lánu, co jich tryská z duše až! – Sviť, ty zlato, s nebe vzato! Zapomenem’ chvíli na to, jak tu trpký úděl náš.
NOC.
Co jen, ó noci zářivá, na čele vdechnuto tvém, tolik že klidu, úsměvu s něho k nám zalétá snem! Co ve tvé oko hluboké vepsal as odvěký třpyt? Do něho když se zadívám, žaly mé zulíbá klid. 75 Beze slov tolik povědět umí tvůj tajemný ret, zkolébá bolest, ztiší sten, čarovný, bájný tvůj květ. – *** Uprchnout světu! Ve hvězdy vepsat své zářivé sny – zůstanou třeba jenom snem, zlobě však zatajeny.
STESK.
Sletěli se na strom holý ptáci, smutně šveholí... Ó, té zimy tucha ledná do duše až zabolí. Co si asi povídají? Kolem pusto, v mracích sníh... Slétnou jistě hvězdky bílé, září – a přec smrt je v nich! – Schoulili se, zmlkli – zdřímli... Na třešni jsou, jak se rdí! – – Zadul vichr. – Zima bílá léta sen jim závidí. 76
VLOČKY SNĚHU.
Spadly hvězdky – vločky sněhu s nebe dáli v tichou zem, vykouzleny, vybájeny nejkrásnějším zimy snem. V tiché snění zahalily pole, les i drobnou sněť, vše jak pohádka je bílá – a v ní dřímá lásky vznět. Ten když jarem probudí se – kam se vločky dějí – kam? V nic, ach v nic ta krása všecka? či to byl jen čarný klam? Ne! ty vlnkou klokotavou zazvoní kdes v lesa stín, na břehu pak pomněnkami padnou v měkký trávy klín. Širé lány v zlaté klasy změní bílý sněhu háv, v zeleň zahalí se stromy, zazvučí v nich ptačí dav. – – 77 Písně moje, vločky sněhu, až vás zlíbá slunce svit, probuďte se fialkami, jako háje vonný skryt. Zazvoňte si sněženkami, jako první jara zvuk, rozezvučte zvonkem snivým v hrudi vroucí srdce tluk. Potěšte jak květy jara mysli všech, kdo uzří vás – bude šťastno, písně, s vámi srdce, z něhož vzlét’ váš hlas.
ŽAPONERIE. (K obrazu.)
Ze slámy budka zrobena k úkrytu v letní vedra – celičká dnes je pod sněhem, kryje jí hlavu, bedra. Chomáče, jako peří běl, kupí se měkce na ní, ještě teď s dáli oblačné slétají vločky maní. 78 Nevím, zda malíř ve snění, či jakýs šelma v smíchu trofejí léta zářivou ozdobil budku v tichu. Pivoněk dvé jak růží květ zatkl do sněhu běli, zelený list k nim přitulen – polibek léta vřelý. Ptáče pak snivé, nevím zkad, usedlo na stvol květu, snad se mu v malé hlavince o jara zdá juž vznětu. Dívá se, dívá v sněhu rej, opodál tři jak bratři o zrnko rvou se jediné... v údivu na ně patří. Krutý to boj, až peříčka ve sněhu let se mísí... A v květech žhavé pivoňky snílek pták – jaro křísí. 79
POZDNÍ KVĚT.
Juž podzim svoje chmury stáh’ nad hlavou země mroucí... Háj opuštěn je, v dáli pták – a slza padá v kraj i zrak pro slunce úsměv vroucí. V kraj napad’ stesk – kams odvanut je květ i s písní ptačí... A přece! Viz, sem v okna taj! Tu ještě květem mluví máj, ať třeba jeseň kráčí. To primule se bělá sníh, juž od jara tu dýše, a za květem si spřádá květ; máť za okny svůj celý svět a sní tu šťastně, tiše. Toť obraz mládí. Jásá vždy, ať bouř, ať slunce svítí, má všude píseň, všude ráj, lesk v oku, v srdci štěstí taj – a úsměv pro klam žití. 80
V HOR NÁRUČI.
Jen jednou spočiň v náruči té obří, jež s nebem snoubí měkký luhů klín, jen jednou zdřímni v hor si obejmutí, ať zulíbá tě hrdých hlav jich stín. Jen jednou dej si v rozpjetí jich němém tu velkolepou vyprávěti báj, již blesky rudé ryjí třeskem hromu ve srdce hor, v jich lebi, v ňader taj. Jen jednou zadívej se vroucně, tiše v tu hradbu věků v blankyt ztopenou, kdy rudé slunce její runy zlatí – a zapomeneš v nich, věř, duši svou. A večera sen červánky kdy spřádá, hor hlavy žhavým líbá retem svým – pak co ti po všem, co tu život bájí? Chceš k temenům jen vzlétnout čarovným. A zapomeneš v kolébce té skalní, v níž věčnost dřímá jako děcka sen, že žití bouře duje v dni i noci – i touhy pláč – a žiješ sobě jen... 81
S VĚTREM.
Letí vítr korunami... Zprvu jenom šepotají, potom šumí, hučí, bouří – – jako v pláči umlkají – – tichnou zcela. Jako ve snu jen se větev k větvi kloní. A v tu tiš? Aj! píseň zvoní, z pohádky co léta zbyla. Strnad hvízdá, poslyš chvíli! – – A juž zas ten vítr kvílí, zase zmítá korunami v modru nebe – zas to hučí. Slouchám tiše, jak to srdce s vichrem pláče, s vichrem zvučí. Tichne bor – a srdce bije, vichr žití klidu nedá. – Zda kdy najde, co tu hledá? Zda mu sladká píseň štěstí zazvoní kdys v ztichlou bouři, jak těm lesům, co v nich snilo! Třeba kratičká jen píseň, po níž v touze teskně bilo? 82
MÁME SE RÁDI. (K Úprkovu obrazu.)
Stuleni k sobě jako dva květy, co jich tu kolem dýchá a září... kalina bílá, růžičky hlohu... v zeleni smavé. – Čtete jim s tváří: „Máme se rádi!“ Stromek on bujný, ona květ smavý. Vroucně, jak nebe v lesy se dívá, hled její v jeho duši se noří... Ve vonné houšti zpívá to, zpívá: „Máme se rádi!“ Ruku jdou v ruce. – Co je v tom štěstí! Slza se v zrak mi rosou vždy loudí, v pohádku dávnou o štěstí lásky – v obrázek něžný oko kdy zbloudí... Máme se rádi. Rci, kde ta láska ve světa dáli, jak jsi ji, mistře, vdechl v ty květy? Rci, kde jí stačí dlaně stisk vroucí? Půjdu tam, touží duše i rety – – Máme se rádi! 83
OČI NEJVĚRNĚJŠÍ.
Tvé oči jsou to, matičko, v nach nebe zář se skrývá, z nich, Ty má duše nejdražší, sám Bůh se na mne dívá. Tvé krásné oko zaslzí, kdy žal mou raní duši, ten nejhlouběji ztajený Tvá vroucí láska tuší. Kdy radost květem napadne na cesty mého žití, i ve Tvém oku předrahém se štěstí záře nítí. Ať hledám v světě dalekém kdes oči rovné Tvojím – ó, takých nikdy nenajdu! – Jak o ty Tvé se bojím! Kéž dlouho ještě září mi v ty cesty světem tmavé Tvé oči věrné, předrahé, to slunce moje smavé! 84 Jen v jejich třpytu nebeském květ štěstí plane skvělý, jen v jejich slzách upřímných žal zmírá celý – celý.
VEČERY. (Své sestře Albě.)
Pad’ soumrak v kraje, v červánky se ztápí, v nich poslední juž paprsk slunce zmírá. Stín pokojem se chvěje měkce, tiše. Jsme spolu samy, jak dva v hnízdě ptáci... Mně v nitro napadla zas v štěstí víra – to z jasné duše Tvé, jež květem dýše. Řeč umlká a rety překypují v té chvíli písní bez žalu a touhy, chce mysl výš jak drobná perut ptačí. A český zpěv nám z duše hloubi plyne. Veň z luhů, polí napad’ trylek dlouhý. V té chvíli k štěstí zcela, zcela stačí. A ze skřivánčích jinam zbloudily jsme; to v našich mistrů kouzla plné struny, z nichž jas a život v temno dnů se lije, z nichž pláč i jásot do srdce se loudí... A padly písně ty jak žití runy nám navždy v duše. – Znáš ty melodie? 85 Ó, večery, kdy písní jen jsme žily, co rovno vám v té hluši dní a roků! Kams v neznámo jste odvály nám duši. – – Výš nad rmut světa letěly jsme spolu, vše trpké zmíralo v těch písní toku... Zda ještě vzpomínkou ti srdce buší?
TOUHA.
Kvete jabloň, kvete, růží zardívá se, jak ty, moje milá, v prosté svojí kráse. – V lese temná jedle k modru hlavu vzpíná, což mi tebe, drahý, strom ten připomíná! – Jabloňko má milá, přijď k své jedli v lesy, vždyť tvé mladé srdce samo zasteskne si! – Jedle moje hrdá, přijď sem ke mně v sady, což tě moje oči uvidí tak rády! – 86 Letí časy, letí v nekonečné moře... Což ta touha lásky přinesla juž hoře!
JARNÍ MOTIVY.
I. I.
 Rozléhá se kosů píseň v zeleňoučké přízi jara, jásá drozd, že mladou slastí usmívá se země stará. Snivý soumrak kraje halí, víc a víc ti ptáci pějí... Což ty jejich písně touhy srdci všemi pozachvějí! Padnou k zemi – třpytná rosa, vzlétnou k nebi – hvězda snivá, padnou v srdce – mladá láska; letí v svět – – jen píseň tklivá. A ty čarné zvuky hrají, kde jim jaro cestu značí. Komu srdce v hrudi bije, šťasten – aspoň v písni ptačí. 87 II. II.
 Utkalo jaro zemi šat, rouška to na div jemná; zrobil ji spěch a let a chvat, vždyť nechce strom ni keř juž spat, nebe slét’ úsměv v temna. Pupenů mladých stromů sněť, perel jak šňůra plna, nad nimi jásá ptačí svět, rozpučí, věz, co nevidět, pod ledem jako vlna. Tamo juž lístků něžná směs v krajku se luznou splítá, chumáče kvítků, třásní kdes, kočiček bílých shon a ples, všecko se líbá, vítá. Čarovnou tráva měkkou nit po louce vine, luhu, vyláká po ní v slunný třpyt zářivých barev smavý třpyt v rozkošnou květů duhu. Violka nízkým pod keřem vyhlíží s podléštkami, sasanky, lesa hvězdný lem, petrklíč zlatý – kudy jdem’, všude to jaro s námi. 88 Vejdi i v srdce, vejdi tam, jara ty kouzlo vroucí, třeba v něm jeden květ juž sám, jediné písně ozvuk, klam – zbuď je, to srdce mroucí! III. III.
 Vltava vln šumným plesem vyrvala se z ledu pout, bujně valí je a hučí, skalou, lesem, městem zvučí, že jde jaro k nám. V sady zeleň život vdechla, hyacintů záhon pln, jen ty stromy ještě v spaní, nechtí květům věřit ani, že jde jaro k nám. Však juž kos jim povídá to, usedá ve větví houšt, zpívá, jásá, touží, volá, nikdo zpěvu neodolá, že jde jaro k nám. Strom až v nitru všecek chví se, rozpučí snad zítra, dnes, vždyť ta čarná píseň jara třeba věčně, věčně stará nese radost nám. 89 Chodci maně zastaví se, hledí v holých větví směs, kos kde zpívá, kos kde jásá, zobáčkem svým zlatým hlásá, že jde jaro k nám. Není krasší melodie nad té první snivý taj, vždyť v ní dřímá kouzlo světa, ráje sen jí k zemi slétá – nese jaro nám. Stokrát v žití kdybys vítal vesny příchod v písni té, zas tě po ní touha schvátí, všechno vítá, všechno zlatí... Přijď, ó jaro, přijď! Chvátáš – radost po žalosti, po noci jak strastné den, tajíš pocel lásky vřelý, touží po něm vesmír celý. Přijď juž, jaro, přijď! 90
CHODSKU.
Kdož by tě mohl zapomnít, ty kraji plný dum, jak sladký, svěží je tvůj dech od hrudy k nebesům! Kdož by jej mohl zapomnít ten snivý horský lem, co objímá tvých vísek taj svých lesů úsměvem! Kdož mohl by jen zapomnít těch lučin měkký klín, v jichž tajuplném třpytu vod se shlíží nebe týn! Ó, kdož by mohl zapomnít, tvůj, reku „Sladký“, kraj, jej Bůh svým soudem posvětil, je náš ten chodský ráj!
91 „Do písně se to tak krátce dá – a žije se tak dlouze.“ Jan Neruda.
[93]
BALLADA O KRITICE.
V svět rozlétly se nové písně vroucí. V ně vložil pěvec žití trn i květ, v nich zněly duše nejvřelejší tóny, v nich žil i mřel. – Chvěl touhou se mu ret, kdy děl jim: „Jděte!“ I četli je. – Ten s hrdým pousmáním, ten s pošklebkem se v listech probíral, ten lhostejně se v jejich nořil hloubi, a onen želel, že je čet’. – A dál? Což rozuměli? Jim verš a rým jen zvoní v rhythmu chodu, jim slza chladnou rosou září jen, jim výkřik bolu zvukem bez ozvěny, jim neznámo, co tkalo v duši sten, čím ožil verš. Stál básník v dumách pod kritiky křídly, jež ostrým spárem rvala květů nach, těch květů jeho vroucí poesie, a metala je vichrem soudu v prach. A umdléval. [95] I oněměly náhle jeho písně, z nichž žití válo dřív mu pozdravem, a zchvácen kles’, jak zmírající ptáče... dech těžký pod hrubým se tají jhem – to lidský soud. – – – Aj! nová píseň v hruď mu zaťukala: „Jen v před, jen výš, mně přenech trud a bol, ty žij, ty pěj jak pod oblaky ptáče, to neptá se, co říká lidstvo kol? Má v písni svět. Nic nedbej těch, kdo rukou mraznou chvátí, co vzešlo v duše slunci zářivém, co květem padlo v žití lány pusté, co vroucí láskou dýše v srdci tvém – jen pěj, jen pěj! Jen v jednu duši nadýchá-li štěstí, jen v jedno srdce těchu – píseň tvá – jen v jednu paži včaruje-li sílu, pak marně nerozpiala křídla svá v let k blankytu!“ 96 OBSAH:
Vstup7
I. O vos omnes11 Nad hrobem12 Život13 Žluté listí14 Plrsten. (Za naši Maruškou.)15 V náruči lesů16 Veni, Sancte!17 Vánoční reminiscence18 Jeřáb19 Hořec21 Zeleň22 Otevřená okna23 Jsou květy v světě25 Bez sluuce26 U lesa27 V časů proudech28 Spolu30 Spánek31 Poledne32 Zas minul rok33 Zřícenina34 Naděje. (Reminiscence z Turgeněva.)36
[97] II. List41 Tobě42 Vše, co kdy řekl jsi43 Chvíle44 Setkání45 Na mostě46 K Tobě47 Tys dumný jilm48 Píseň49 Můj pokojík50 Ty přišel jsi51 Cesty52 Kam toužíš?53 O Sylvestru55 Kdož z těch ptá se?55 Romance57 Vichr59
III. Mé písně. (Adolfu Heydukovi.)63 Proč jsi, Bože!64 Láska65 Což ta láska věc je divná. I.68 II.69 III.69 Klid70 Večer. (Své sestře Albě.)72 Vzpomínky73 Déšť74 Noc75 Stesk76 Vločky sněhu77 [98] Žaponerie. (K obrazu.)78 Pozdní květ80 V hor náruči81 S větrem82 Máme se rádi. (K Úprkovu obrazu.)83 Oči nejvěrnější84 Večery. (Své sestře Albě.)85 Touha86 Jarní motivy. I.87 II.88 III.89 Chodsku91
Ballada o kritice95
E: až; 2004 [99]
Bibliografické údaje

Nakladatel: Pilbauerová, Alba; Kotík, Jan; Národní tiskárna a nakladatelství
(Nákladem Alby Pilbauerové. V komisi J. Kotíka, knihkupce na Smíchově. Tiskem Národní tiskárny a nakladatelství, spol. s r. o. v Praze.)

Místo: Praha

Vydání: [1.]

Počet stran: 99

Věnování: Pilbauer, [?]
(Všem, kdož dosud s láskou a upřímně vzpomínají naší drahé, nezapomenutelné Hermy, nechť oživne milý obraz Její vroucími těmi verši, jež jako vzácnou památku po ní chováme. V Praze, v listopadu 1913. Alba Pilbauerová.; Památce drahého otce.)