DÉŠŤ.

Herma Pilbauerová

DÉŠŤ.
Zataženo nebe mraky, zataženo v šíř i dál, déšť se lije, v okna bije, vichr děsnou píseň vyje – luh i les se rozplakal. Vichr letí, mraky šlehá, všecko chvátí jeho vztek, s černa nebe slzy střebe. – Teskno, smutno rve i tebe, jak by svět se štěstí zřek’. V okna krůpěj za krůpějí klepe, buší víc a víc, v šerém hávu tyčí hlavu vrchů pásmo. V bludném davu rudnou kmeny borovic. 74 Nebem táhnou kalné mraky... Zkad ten smutek v kraje pad’? I v ty oči rosa skočí, svět kdy celý v pláči zočí. Má z nás každý slunce rád! Dost je slzí v žití lánu, co jich tryská z duše až! – Sviť, ty zlato, s nebe vzato! Zapomenem’ chvíli na to, jak tu trpký úděl náš.