HOŘEC.

HOŘEC.
Jak těžbo světem jít a netrpět!? Vnad čarovných ti na sta v cestu seje sám žití let. A sáhni po nich – ruka tvá se chvěje – jde prázdna zpět. Květ nejkrasší vždy srázný hostí svah, ty zřít jej smíš jen, jako nebe hvězdy, bys po něm práh’, bys po něm toužil dnem i noci – vezdy – je tvým jen – v snách. Nic nedbáš těch, jež v luhy kouzlí ráj, byť červánkem se rděly, nachem plály, vždyť pln jich kraj! Tam na srázu ten čarovný květ skály rve duše taj! Proň krok Tvůj chvátá, třeba zkrvácen, ať jiných na sta, na tisíce maří – těch prostých jen. Ten modrý květ, jenž nebem jihu září, tvůj plaší sen. 21 A toužíš po něm, po lese jak pták, jak sněhu rubáš po zeleni vroucí – po slunci mrak. Zda duše tvá jej schvátí, třeba mroucí – a zlíbá pak? Ó, nejásej! Víš, jaký urveš květ? víš, po čem každý sten tvé duše touží, co dá ti svět? Snad hořec to– žal v tvoje nitro vhrouží... Toť žití květ!