BEZ SLUNCE.

BEZ SLUNCE.
V květnu bylo. – Zlata proudem čilimník po stráni plyne, šeřík sladkou dýše vůni, nachový se s bílým vine, a v něm sotva zeleň kmitá v opojné té květů tůni. Kalina ti v měkkou kadeř bílých růžic zdobu vplétá; hlavinka to roztomilá. Onde na keř nachem slétá náruč červánkových květů – – Či snad o růžích juž snila? A tou strání plnou květů ručej bujný přebohaté zeleni v dol vlnou řine, pryskyřníku kvítkem zlatým, rozhozen co štědrou dlaní, úsměv jara čarný kyne. Každý strom a úkryt keře drobnou ptačí píseň tají... Ó, ty jara symfonie jenom květy zplna znají. Nejsladší v jich skrytu vonném pták si šeptá melodie. 26 Voní květ a zvučí píseň... Chci si odnést plnou duši jásotu, jímž jaro budí zem z té bílé zimy hluši. – A přec zevšad tichý smutek v nitro se mi teskně loudí. Proč jen, proč ta snivá touha z písní, květů dýchat zdá se? Proč ten zimy stín se vrací? – – Slunce prchlo dnes té kráse jako úsměv lásky duši – odsouzené k resignaci.