V NÁRUČI LESŮ.

Herma Pilbauerová

V NÁRUČI LESŮ.
Černých lesů věnec v tichém snění obejímá širý, dálný kraj, jak by světa ukrýt chtěl mu taj, kde se štěstí lže – a kde ho není. V měkké stíny šumných korun jímá luhy, pole, vísku bělavou; ticho kol – a nebe nad hlavou, jak se sladko v náruči té dřímá! Víc kde krásy? V poli zlata vlny, v pohádce ho žádné věru víc, v modru skřivan – písní na tisíc – nad smaragdem luk, jež květů plny. 16 Pod střechami hnízda vlaštovice, v chatách klid – a toho k žití dost... Slétá sem ten nadpozemský host ze hřbitůvku, šeré od zvonice. *** K čemu paláce a marné touhy, všechen život k jedněm pílí zdem! Za nimi hrst hlíny, trávy lem, snad i květ – a spánek dlouhý, dlouhý.