VENI, SANCTE!

VENI, SANCTE!
Chrám zachvěl se až k modré klenbě svojí, kdy dětí nesčetných, jak květů z jara se vyrojilo v jeho ticha hloubi – a nachem zaplála mu okna stará. Vše pestří se tu jako na lučině, jak duhy na oblacích barvy smavé, jak křídla motýlů na měkkém luhu, kdy na květy si usedají hravé. A retů drobných zbožný hlahol jásá, výš v klenbu spěje, skřivánčí jak v poli, kdy z jara nejprv pod nebem se chvěje – a nezná žalu, z něhož srdce bolí. 17 Dnes oživli i všichni andílkové, co na varhanách, na oltářích bloudí, i na rty světic, Božích mučenníků se v děti středu úsměv blaha loudí. Co as v tom srdci dětí, Pane, dřímá? Čím vzplane jiskra, vložená v jich duši? Zda snivou hvězdou, nebo slunce zlatem – či zhouby požárem jich cesty zkruší? – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – Dnes dětmi jsou... Je mladost jejich rájem. – Až života meč, zlobou zanícený, z bran jeho vyštve je v svět širý, dálný: pak z celé duše zvolám za ně: „Veni!“