V HOR NÁRUČI.

Herma Pilbauerová

V HOR NÁRUČI.
Jen jednou spočiň v náruči té obří, jež s nebem snoubí měkký luhů klín, jen jednou zdřímni v hor si obejmutí, ať zulíbá tě hrdých hlav jich stín. Jen jednou dej si v rozpjetí jich němém tu velkolepou vyprávěti báj, již blesky rudé ryjí třeskem hromu ve srdce hor, v jich lebi, v ňader taj. Jen jednou zadívej se vroucně, tiše v tu hradbu věků v blankyt ztopenou, kdy rudé slunce její runy zlatí – a zapomeneš v nich, věř, duši svou. A večera sen červánky kdy spřádá, hor hlavy žhavým líbá retem svým – pak co ti po všem, co tu život bájí? Chceš k temenům jen vzlétnout čarovným. A zapomeneš v kolébce té skalní, v níž věčnost dřímá jako děcka sen, že žití bouře duje v dni i noci – i touhy pláč – a žiješ sobě jen... 81